Bedřich Smetana (*2. března 1824 - †12. května 1884)
Z komentáře k původnímu vydání kompletu LP 1111 3241 z roku 1984:
Smetanovo klavírní dílo tvoří svou početností i hodnotou pevnou součást tvorby svého autora. Výrazným jejím rysem je nástrojový instinkt: Smetana byl nadán od přírody jako pianista a tento jeho talent se jeví i ve stylizaci jeho děl, ať prostých, ať koncertních. Jeho klavírní skladby vyvěrají z ducha nástroje a nejdou nikdy "proti klavíru", jak se tvrdilo o leckterých dílech jiných - i velkých - autorů. Tato vlastnost ho spojuje s velkými romantiky - Chopinem, Lisztem, Schumannem, Mendelssohnem -, kteří měli klavír stejně v oblibě a vedle kompozičního mistrovství se vyznačovali znalostí virtuózní hry. U něho také do značné míry "komponovaly ruce" a pomáhaly uskutečňovat jakékoli záměry bez zábran a bez obtíží. Smetanovi byl klavír stejně blízkým přítelem jako jeho deník. Mohl mu svěřit i důvěrnosti. Neuvažoval tolik při zrodu klavírních skladeb jako třeba u oper, symfonických či komorních děl, které určil národu. Tam požadoval, aby jejich obsah byl objektivně potřebný a správný, aby se vyjádřil definitivně i za cenu mnoha změn a oprav. V klavírní sféře tvořil lehce a jakoby pro sebe. Proto se tu necítil tak vázán naprostou původností a podléhal někdy vlivu Lisztovu nebo Schumannovu, ačkoli i pak jeho silná individualita zabránila pouhému napodobení: vždy je přítomen svým větším podílem. Vždy je to smetanovská skladba.
Klavírní sféra mu byla asi podobně blízká jako mu byl blízký jeho důvěrný deník, který většinu života řádně vedl. Proto si tu mohl dovolit subjektivnější tón - jako třeba v Bagatelách a Impromptus, v Lístcích do památníku, v Črtách, ve Snech -, mohl si postěžovat, mohl dát průchod slzám nebo špatnému rozmaru - byť jen letmo -, a tím je nám milý. Poznáváme ho bezprostředně jako člověka. Kde našel syntézu svého já a nadosobního hlediska, je vrcholný. České tance tvoří protějšek Prodané nevěsty. Vykouzlil v blízkosti folklóru, aniž jej napodobil, dílo plné štěstí a jasu. I ve zdánlivě "lidových" obrazech zůstává smělým skladatelem v harmonii, ve vedení hlasů, ve způsobu monotematické práce. Ale všechny takové prostředky jsou u něho nenápadné podobně jako u Mozarta. Laik je nepostřehne a pro znalce znamenají požitek.
Celá Smetanova klavírní tvorba nebyla včas široké i zahraniční veřejnosti předvedena a vysvětlena po ojedinělých koncertních ukázkách a po výjimečné nahrávce Věry Řepkové ustoupila do pozadí. I dnes stojí za pozornost svými hodnotami. "Rok české hudby" 1984 je proto dobrou příležitostí k tomu, abychom se s ní konfrontovali a vzdali jí úctu, jaká jí patří.
Dr. Václav Holzknecht