V díle Ervína Schulhoffa (nar. 8. června 1894 v Praze - zemřel 18. srpna 1942 v internačním táboře ve Wülzburgu) patří skladbám pro smyčcové kvarteto významné místo. Schulhoff - sám vynikající klavírista - si toto nástrojové obsazení oblíbil zejména po svém návratu z Německa do Prahy na podzim 1923. Zde díky spolupráci s Československým (Zikovým) kvartetem pronikl do tajů kvartetní hry a při komponování se naučil plně využívat technických i zvukových možností tohoto klasického nástrojového uskupení. Jeho novým skladbám to velmi prospělo, o čemž se lze přesvědčit srovnáním se staršími skladbami komponovanými v Německu.
Schulhoff v Německu studoval a po válce čtyři roky žil. O první skladbu pro smyčcové kvarteto se pokusil ještě před dokončením studií v roce 1914. Tehdy vzniklo rozkošné Divertimento. Pak přišla válka, Schulhoff musel narukovat do služeb rakouské armády a s hudbou byl konec. Až v červnu 1918 se mohl soustavněji věnovat komponování. Dostal totiž 12titýdenní dovolenou, kterou strávil převážně v Kolíně nad Rýnem, ve městě, kde naposledy studoval. Zde napsal Smyčcový kvartet G dur op. 25, který věnoval svému příteli, básníku Johannu Theodoru Kuhlemannovi. Kvartet dokončil v srpnu 1918, v téže době, kdy komponoval na Kuhlemannovy rozjímavé verše vokální symfonii "Krajiny". A nastala tu ještě jedna zajímavá okolnost, třebaže se v kvartetu ani v "Krajinách" zatím neprojevila. Od 24. srpna do 8. října se Schulhoff podílel jako "sólorepetitor" na Klempererově kolínském nastudování Janáčkovy Jenufy. Bylo to Schulhoffovo první setkání s Janáčkem.
Kvartet je komponován v přísné sonátové formě, kterou bezpečně ovládal a v níž se cítil - na rozdíl od některých svých současníků - zcela svobodně. Dovedl ji naplnit vlastní hudbou, krystalizující stylově od roku 1913 v duchu pozdního romantismu a impresionismu. Na rozdíl od klavírních cyklů z téže doby, v nichž často zaznívají tóny ironie a grotesknosti, je kvartet s výjimkou menuetu dílem vážným a procítěným. Snad odlesk války v duši frontového vojáka... Kvartet byl poprvé proveden v Drážďanech 11. dubna 1919.
Za necelý rok po dokončení kvartetu už komponoval Schulhoff docela jinak. Oblíbil si jazz a stal se průkopníkem dadaismu v hudbě. Po skličujících letech války se naplno vrhl do víru života, vrátila se jeho vitalita, posedlost rytmem, smysl pro humor - a také nekompromisní radikalismus, k němuž vždy inklinoval. Když se vrátil do Prahy, vlna dadaistické revolty ho již opustila, nicméně určité stopy na jeho tvůrčí fyziognomii zanechala. To se projevilo i na Pěti kusech pro smyčcové kvarteto, které zkomponoval krátce po návratu do Prahy na začátku prosince 1923 a věnoval Dariu Milhaudovi. V tužkové skice vypadala skladba trochu jinak: pátý kus se jmenoval s jistou dávkou sarkasmu Alla marcia militaristica in modo europaia a šestý Alla napolitana. Potom si však asi řekl, že ani legrace nesmí být přespříliš, od groteskního pochodu upustil a na závěr dal Tarantellu, která svým Prestissimo con fuoco byla efektnější než poklidná Napolitana. I tak je v díle mnoho humoru. Za všechno hovoří první kus, v němž do alla breve taktu je vtěsnán rytmus vídeňského valčíku. Skladbu uvedli Zikovci na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Salcburku 8. srpna 1924.
Úspěch Pěti kusů Schulhoffa povzbudil a krátce po návratu napsal nový smyčcový kvartet, označený později v Universal-Edition číslem 1. První tři věty jsou opět taneční. Druhá věta má navíc lehce groteskní tón. Jejich nejvýraznějším znakem je však rytmická živelnost slovanských lidových tanců východní provenience, která i v každém dalším díle 20. let je dominantním prvkem Schulhoffova uměleckého projevu. Teď tedy přišla chvíle, kdy Janáček poskytl Schulhoffovi svým dílem příklad.Však také Schulhoff v tom roce věnoval Janáčkovi bystrou studii, za niž mu byl moravský Mistr vděčen. Kvartet č. 1 však není jen hudbou tanečního veselí. Po bujném reji přichází 4. věta Andante molto sostenuto, ztichlé nokturno se vzdáleným klinkáním zvonců, v němž se radosti života rozplývají ve snové vzpomínce, v zapomnění... Kvartet provedlo opět Zikovo kvarteto, jemuž je dílo věnováno, tentokrát na festivalu v Benátkách 3. září 1925.
Smyčcový kvartet č. 2 vznikl v roce 1925 o letních prázdninách v Doksech uprostřed práce na I. symfonii. Schulhoffovi se v té době kompozičně velmi dařilo, invence měl na rozdávání, kvartetní větu zvládal suverénně, a proto pro něho nebylo problémem napsat v oddechovém čase během několika dnů partituru, která vůbec není jednoduchá, vyniká důmyslem při rozvíjení hudebních myšlenek a stavebnou propracovaností. Za zvláštní pozornost stojí variační věta. Stylově ovšem jsou si oba kvartety blízké. Dílo zaznělo poprvé v provedení Zikovců v berlínské "November-Gruppe" ještě téhož roku 12. listopadu, bylo však věnováno pařížskému Rothovu kvartetu.
Josef Bek