Komentář k původnímu albu DM 5945 z roku 1962:
Melodram, hudební forma, ve své scénické i koncertní podobě tak často popíraná, si přes všechny ty vytrvalé námitky estetiků zachovala svou životnost a nalézá v nových obměnách přístup i do tvorby nejnovější. Česká hudba má v oboru melodramu starou tradici, která sahá až k samým jeho začátkům. Vedle J. J. Rousseaua, spíše teoretika než praktického tvůrce, stál tehdy u kolébky dramatického úvaru mělodramu český mistr Jiří Benda; teprve on dovedl svým scénickým melodramům dát přesvědčující sílu hudebního a dramatického výrazu, že strhl k obdivu i k následování velkého Mozarta.
České hudbě bylo i v novější době dáno, aby znovu oživila scénický melodram; stalo se tak podnětným činem Zdeňka Fibicha, jeho monumentální trilogií Hippodamia, v níž je poměr mluveného slova k hudbě proti způsobu staršímu vyřešen zcela nově. Tomuto velkému dílu předcházela v tvorbě Fibichově řada úspěšně přijímaných melodramů koncertních. A byl to zvláště podnětný příklad koncertních melodramů Fibichových, který udržel zájem o tuto formu v české hudbě až do nejnovější doby, a to v míře daleko větší, než v hudebních kulturách jiných národů. Dá se říci, že melodram je jedna z forem pro českou hudbu přímo typických. Vedle děl Fibichových setkáváme se s ním stejně i v jevištní tvorbě Smetanově (Dvě vdovy), Dvořákově (J. K. Tyl), Sukově (Radúz), jeho koncertní tvar pěstovali K. Bendl, K. Kovařovic, L. V. Čelanský, L. Vycpálek, J. Jeremiáš, E. Axman, P. Bořkovec aj., významně se pak v melodramatické tvorbě uplatnili čtyři přední reprezentanti české hudby, jejichž koncertní melodramy zaznamenává náš snímek, - J. B. Foerster, Ot. Ostrčil, Ot. Zich a Ot. Jeremiáš. Všechny čtyři díla mají shodného jmenovatele v témž autoru jejich básnického textu: je jím Jan Neruda, jehož Balady a romance jsou vedle Erbenovy Kytice básnickou sbírkou, k níž nejčastěji skladatelé sahali pro náměty k svým melodramům.

František Bartoš