Bohuslav Martinů (1890-1959) přišel na studijní cestu za Albertem Rousselem do Paříže na podzim roku 1923 a uvízl zde až do smutných událostí v roce 1940. Ocitl se v novém prostředí a tvalo poměrně dlouho, než nalezl osobitou tvář. Tuto proměnu od prvotního zaujetí pozdním romantismem a impresionismem až po vyzrálý neoklasický projev ve vrcholných světově proslulých skladbách z konce třicátých let velmi výrazně signalizovala zdánlivá drobnost - klavírní trio, jemuž dal podtitul Cinq pieces breves, to jest Pět krátkých kusů. Pracoval na nich mezi 20. až 30. květnem 1930 v Paříži a pod rukama mu plynule vyrostlo jedno z nejúspěšnějších jeho komorních děl. Volná polyfonie mu ukázala prostor, do něhož zatím necítil potrebu vstupovat - a hle, objevilo se, že mu může být přívětivým domovem.
Klavírní trio d moll vede pak již k jinému kontextu. Martinů je komponoval v roce 1950 v New Yorku, tedy po ukončení tvůrčí etapy prvních pěti symfonií (1942-1946; v roce 1953 je dovrší šestá - Symfonická fantazie). V onom časovém mezidobí jako by se Martinů proměnil: prožil zdravotní a psychický otřes z podivného úrazu, řešil své složité osobní problémy a s nedůvěrou pozoroval politický vývoj ve své vlasti,. Jisté oživení nastalo v únoru roku 1950 - právě nad partiturou tria d mol. Jeho žena tehdy poznamenala v dopise jeho sourozencům do rodné Poličky: "Bohuš začal znovu pracovat, je spokojenější, když píše, pro tuto chvíli se cítí dobře." Vznikala ušlechtilá, rozvážná kompozice s brahmsovskou šíří i hloubkou.
Teprve v pořadí třetí klavírní trio se objevilo při vydání s pořadovou číslicí - Trio Nr. III - a vydavatel připojil i odlišující výrazový přívlastek Grand trio následujícího roku 1951. Je skutečně rozmáchlé a jeho epická stavba roste z velkých ploch - stojíc tak právě na opačném pólu než počáteční Cinq pieces breves, pyšnící se o dvě desetiletí dříve zvládnutou technikou moderní miniatury.
Ke klavírním triům patří u Martinů i skladba s názvem Bergerettes, dokončená v Paříži 20. února 1939. Je to komorní cyklus důsledně uplatňující průzračnou třídílnost ve stavbě a hlavost nálad. Název je odvozen z francouzského le berger, la bergere či la bergrette - pastýř, pastýřka, v galantní poezii ovšem často ve významu milý, milá. Jako by se za touto hudbou skrývaly drobné žánrové obrázky, výraz něžné poezie idealizovaného venkovského života.
Martinů byl typ polymorfního skladatele: jeho vývoj se bral mnoha rozmanitými řečišti a souborná nahrávka klavírních trií to exemplárně ukazuje. Je na ní dobře patrno i to, že terminus technicus "klavírní trio" byl pro Martinů závazný v koncepci a myšlenkové hloubce - ne vše, co bylo napsáno pro housle, violoncello a klavír, je klavírním triem, jak dobře cítí každý, kdo navázal s hudbou intimnější kontakt.
Jaroslav Mihule