Z komentáře k původnímu LP:
Zdeněk Lukáš (1928) není autorem, který by svá díla vydával z vlastní tvůrčí dílny lehce a v rychlém sledu. Zato však každá z jeho kompozic nese pečeť "hotovosti", definitivnosti a konečnosti znění.
Sonata di danza - jakkoliv titul díla indikuje jak možné formové řešení ve "velké" sonátové formě, tak alternativu ve formě písňového typu v každém ze čtyř stylizovaných tanečních obrazů - má v zásadě uvolněnou stavbu. Jde tu ovšem o vysokou míru stylizace, nikoli o běžnou inspiraci tanečními prvky. Náladový podnět (pastorale) zpracovává Lukáš do quasi halekačkového zvuku, z něhož se pak vyloupne nádherné lyrické téma. Prudkým kontrastem je druhá část, v níž údery klavíru a ostré srazy drtivě navozují napjatou atmosféru. Třetí část patří ve zpěvu houslí něžné, byť nikoli klenutě vystavěné, nýbrž spíše v úryvcích zachycované melodii: teprve s violovým sólem získá lyrický motiv dlouhodechý tah. Závěrečný chorál má pak překvapivě pevnou rytmickou strukturu. Celé dílo, pozoruhodné zejména bohatstvím invence a střídáním nálad uvnitř vět, vrcholí v patetickém, důstojně vznosném závěru.
Lukášův o rok mladší vrstevník Václav Kučera (1929) vytvořil skladbu pro klavírní kvarteto Hic sunt homines v roce 1965. Pětivěté dílo patří tak do skladatelova přechodného období, v němž po Symfonii z roku 1962 dospíval od prvotního úsilí o zachycení české a moravské zpěvnosti až k novým slohovým polohám, charakterizovaným snahou o dosažení synteticky obsáhlého, širokého využití nových kompozičních postupů k vyslovení aktuálních, společensky závažných témat. I v klavírním kvartetu šlo Kučerovi o takovou přesvědčivou výpověď. Může-li ještě v prvé větě hudební výraz zapůsobit náznakem racionální konstrukce (con grazia), pak už celá lyrická partie (con passione) je neobyčejně hluboká a přesvědčivá stejně jako "hněvivá" část druhá, smutkem lamenta nasycená část třetí a nebo věta čtvrtá (con umore), v níž je pozitivní vztah k životu vyjádřen spíše ve střízlivé rytmické faktuře než v nějakém rozpoutaném víru nakažlivého veselí. Taková je ostatně celá Kučerova skladba: uměřená, věcně nepatetická, ale v ideovém poselství a v ryze hudebním sdělení zcela jednoznačně výmluvná.
Petar Zapletal