Z obalu původní EP desky (813 0118): Eva Olmerová je v naší hudební scéně pojem. Většinou je pokládána za jazzovou zpěvačku - , snad proto, že především v prvních létech své kariéry ráda zpívala scat, že text je pro ni obvykle zcela podružný a že při frázování běžně uplatňuje mnohé z bohatého arzenálu výrazových prostředků předních jazzových vokalistů.

Jazzový šuplíček je však pro bližší určení projevu Evy Olmerové přece jen příliš těsný. Do svého repertoáru si totiž vždy vybírala písně bez ohledu na jejich původ - něčím však musely zaujmout její pozornost, být jí blízké. Proto také mezi nimi najdeme gospely stejně jako spirituály, písničky trampské i countryové, skladby rockové i šansony a samozřejmě i populární melodie z rodu nesmrtelných evegrýnů.
Eva Olmerová je vždy zpívala tak, jak jí radil přirozený cit a jak jí to umožnil nevelký rozsah i hlasová technika, kterou si vytvořila bez jakéhokoliv odborného školení. Onu jazzovou nálepku si vysloužila tím, že ji často doprovázely kapely jazzových muzikantů - na deskách SHQ Karla Velebného apod. Svým podílem přispěli i jazzoví fanoušci, kteří jako první oceňovali živelnou muzikálnost Evy Olmerové, její uměleckou neústupnost a zásadní nechuť přizpůsobovat se vládnoucím módním trendům.

Na profesionální kolbiště vstoupila Eva Olmerová zcela neočekávaně a bez předchozí průpravy začátkem šedesátých let. Přivedl ji skladatel Karel Mareš, který v Semaforu organizoval konkurs pro zájemce o volné místo po odcházející Evě Pilarové, chystající se na mateřskou dovolenou. Mareš Olmerovou do Semaforu skutečně prosadil, i když na krátkou dobu - uplatnila se tam v seriálu o Zuzaně, co je, není či bude sama doma. V Šesti ženách i v nočních kolážích Noc-Turné. Zabezpečil Evě i další publicitu, když pro ni napsal do soutěže Hledáme písničku pro všední den melodii Jsi jako dlouhý most. Byl jsem členem poroty, která v roce 1962 této skladbě oprávněně udělila první cenu - už tehdy jsem však měl pocit, že gag s nepřirozeně vyjeknutým slůvkem "most" sice na novou zpěvačku ihned upozornil, ale že přirozený pěvecký naturel Olmerové se mu vší silou vzpíral.
Další umělecké i lidské osudy Evy Olmerové byly často složité a plné nečekaných zvratů. Ona sama se nikdy netajila názorem, že má zřejmě zcela zvláštní dar přivolávat nejrůznější starosti a trable, jako interpretka však byla pro naši hudební scénu nesporným přínosem, který jsme bohužel nedokázali dostatečně využít. Také její gramofonové snímky vznikaly spíše nahodile, a proto neposkytují zcela dokonalý a vyčerpávající obraz o celé šíři jejího uměleckého záběru. Jistě nebylo jednoduché s ní pracovat - Olmerová je originálním samorostem a vždy zpívala jen to, co chtěla, kdy chtěla a jak chtěla. Svůj život žije podle vlastních představ. V závěru roku 1984 nazpívala čtyři nové tituly pro pantonský Mini jazz klub za doprovodu studiového dixielandového sdružení tenorsaxofonisty Stanislava Chmelíka a rozjela se na Jazzové dny do Slaného. Tam také převzala výroční cenu Luďka Hulana od České jazzové společnosti. Bylo to zasloužené uznání za vše, čím Eva Olmerová své posluchače za 25 let umělecké činnosti potěšila.
(Sleeve-note Stanislav Titzl, 1984)