Jan Antonín Rejcha (*26.2.1770 -†28.5.1836)

Z komentáře k původnímu supraphonskému albu 2LP 11 0084-1 932 z roku 1988:
Mezi umělce, v jejichž tvorbě se prolínají kompoziční znaky pozdního klasicismu a nastupujícího romantického slohu, se na přelomu 18. a 19. století vřadil český skladatel Antonín Rejcha.
Rejchova tvorba má již od prvních skladeb z mládí řadu charakteristických znaků, z nichž nejtypičtější je přizpůsobování barokních forem dobovému hudebnímu cítění,
jež vyjádřil nejprve ve svých 36 fugách pro klavír a v teoretickém spisu, v němž své zásady vysvětlil a zdůvodnil, dále pak časté užívání složených taktů a nepravidelného metrického členění,
záliba v dechových nástrojích nebo spojování hudby s pohybovým uměním ve snaze o jasnější vyjádření obsahu nebo myšlenky skladby.
Mezi díly, v nichž Rejcha s promyšlenou odvahou překračoval kompoziční i estetické normy hudby jeho slohového období, zaujímá výjimečné místo vokálně instrumentální skladba na text balady
Gottfrieda Augusta Bürgera s názvem Bürgers Lenore, ein grosses musikalisches Gemälde mit Recitativen, Arien und Chören.
V této monumentální kompozici, uvedené rozsáhlou ouverturou vyjadřájící city a nepokoj Lenory a v níž kromě orchestru, kvarteta sólistů a sboru předepsal v jednom instrumentálním čísle
účinkování tanečního souboru a pantomimy, je velká úloha svěřena sborům, v orchestru pak dechovým nástrojům.
Lenora, zkomponovaná ve Vídn i v letech 1805-1806, vzbudila nevoli vídeňské cenzury, ale také značný zájem mezi hudebníky, obdivoval ji i Beethoven, který doporučoval její provedení.
Skladba je odvážná nejen námětem, ale hlavně přesvědčivým hudebním vyjádřením nálady a atmosféry baladického děje, vášnivosti i dojemného žalu Lenory i vítězné ničící Vilémovy síly.
Orchestrální doprovody, mezihry a samostatná čísla, v nichž Rejcha užívá četných imitací a chromatických chodů v melodii, jsou zvukomalebné, místy i přesvědčivé programní v líčení přírodních jevů
nebo duševních stavů jednajících osob, a to v době, kdy estetika programní hudby nebyla ještě nikým vyjádřena ani teoreticky, ani prakticky.
Můžeme jen litovat, že v době vzniku Lenora po zákazu jejího provedení ve Vídni nemohla být pro prudký vývoj válečných událostí hrána ani v Liipsku, kam Rejcha zajel, aby jinabídl k provedení.
Byla by cenným impulsem k vývoji hudby raného romantismu.
Na čtvrté straně dvoudeskového kompletu jsou nahrávky Rejchových instruktivních příkladů různých typů sborové sazby, jež byly vybrány z jeho učebnice skladby (Traité de haute composition musicala).
Jsou ukázkou Rejchovy schopnosti teoretický výklad doprovodit rozsáhlou praktickou ukázkou.
Žádný z těchto instruktivních příkladů Rejcha nezaradil mezi své skladby, jsou však dokladem, jak velkou péči věnoval své činnosti pedagogické.
První, třetí a čtvrtý příklad je v učebnici uveden bez textu, v originálním znění je tedy z těchto tří nahrán příklad čtvrtý.