Otakar Ostrčil (*25.2.1879 - †20.8.1935)
Z komentáře původního alba DM 5435 Supraphonu z roku 1958:
Poslední symfonické dílo Otakara Ostrčila (1879-1935), Variace pro orchestr s podtitulem v závorce "Křížová cesta", op. 24, působí dnes - 30 let po svém vzniku - stejně směle, jako působilo při prvém provedení v pražském Národním divadle
12. března 1929 za autorova řízení. Zvukově neobyčejně vypjatá řeč této skladby, její myšlenková vážnost, a tvrdá, bolestná pravdivost - to vše hledá soustředěné a přemýšlivé posluchače. Jeden z nejodvážnějších tvůrčích výbojů české hudby z doby, kdy skladebná technika dospěla k výjimečné složitosti použitých prostředků, má dnes plné životní oprávnění proto, že byl a je velkým uměním, vytvořeným ze skladatelovy hluboké vnitřní potřreby a mířícím ne k chladnému artistickému intelektualismu, ale k člověku a jeho základním životním otázkám. Ostrčilova "Křížová cesta" hovoří výmluvně i k dnešku, protože je v ní vysloveno pravdivě a přesvědčivě něco obecně a trvale lidského, co má být slyšeno a pochopeno.
Právem ji považujeme za jeden z vrcholů evropské orchestrální hudby 20. století.
Jaroslav Šeda

Čtrnáct variací charakterizuje čtrnáct výjevů Křížové cesty:
I. Syn člověka odsouzen k smrti
II. Přijímá na se kříž
III. Poprvé pod křížem padá
IV. Potkává svou matku
V. Šimon pomáhá mu nésti kříž
VI. Veronika mu podává roucho
VII. Ježíš podruhé padá pod křížem
VIII. Neplačte nade mnou!
IX. Ježíš potřetí padá pod křížem
X. Vedli Ježíše až na místo Golgata
XI.Tu byl Ježíš příbit na kříž
XII. Dokonáno jest!
XIII. Ježíš sňat s kříže
XIV. Uložen do hrobu