Komorní hudba zaujímá v celku tvorby Bedřicha Smetany (1824-1884) mnohem důležitější postavení, než by se mohlo jevit jen podle skrovného počtu skladatelových komorních děl (klavírní trio, dva smyčcové kvartety, duo Z domoviny). Nenajdeme zde žádné dílo průměrné kvality, naopak, každá z komorních skladeb výrazně spoluurčuje Smetanův umělecký profil od triového vykročení až po dalekozřivost a odvážné hledačství Druhého kvartetu.
Bývají-li někdy klavírní tria přirovnávána k intimním deníkům, těžko v české komorní literatuře najdeme pro takové přirovnání výmluvnější příklad než právě Smetanovo Trio g moll pro klavír, housle a violoncello op. 15. Podnětem jeho vzniku byla smrt skladatelovy prvorozené, půlpáta roku staré a mimořádně hudebně nadané dcery Bedřišky v září 1855. Smetana skladbu pod tíhou zármutku dokončil již v listopadu téhož roku a 3. prosince ji s houslistou Königslöwem a violoncellistou Goltermannem v pražském Konviktu sám premiéroval.
Tragický prožitek Triu nejen propůjčil ojedinělou výrazovou hloubku, ale zkoncentroval tvůrčí síly jedenatřicetiletého skladatele natolik, že výsledná velkolepá nénie svou překvapivou vyzrálostí a osobitostí daleko předčila vše, co Smetana do té doby zkomponoval a stala se v jeho tvorbě zřetelným kvalitativním mezníkem. Jestliže dnes víme, že Trio ideovým zaměřením i konstrukcí výrazně převyšuje srovnatelnou produkci většiny skladatelových současníků, nepřekvapí nás reakce tehdejší kritiky, jež Smetanovu komorní novinku přijala v její originalitě se zdviženým prstem jako zmatený a nesrozumitelný "výstřelek moderních názorů". Zářnou výjimkou byl Ferenc Liszt, jehož pochvala a zevrubná analýza přiměly Smetanu k podstatnému přepracování zvláště krajních vět Tria v květnu 1857.
Neméně pozoruhodnou kompozicí, byť zcela jinak inspirovanou a ustrojenou, je Trio c moll pro klavír, housle a violoncello op. 2 o půlstoletí mladšího Josefa Suka (1874-1935). Je dílem teprve patnáctiletého (!) studenta pražské konzervatoře a u jeho zrodu stál hudbymilovný pražský lékař dr. Hersch; s ním a s jeho dcerou, zručnou klavíristkou, pěstoval Suk tehdy tolik oblíbenou "hausmusik". V tomto prostředí se také na jaře 1889 odehrála neveřejná premiéra skladby. I když v hudební tkáni tohoto juvenilia rozpoznáme vliv mnohých tehdejších Sukových estetických vzorů (zvláště ve "dvořákovské" volné větě), skladba zásluhou své svěží hudebnosti a po dvojím přepracování i technické vyspělosti trvale zakotvila v živém repertoáru české komorní tvorby.
Trio Antonína Dvořáka, hrající v tomto složení od roku 1989, tvoří tři vynikající sólisté, pro něž komorní spolupráce, spojující sólistickou svrchovanost a citlivý smysl pro souhru, představuje důležitou součást tvůrčí práce. Soubor vyvíjí pravidelnou koncertní činnost doma i v zahraničí, z jeho mnoha gramofonových snímků uveďme alespoň komplety Dvořákových a Marftinů klavírních trií.
Vít Roubíček