Komentář k původnímu LP 8111 0178 vydaného Pantonem v roce 1981:
Akordeon, původně lidový nástroj, jehož historie je v porovnání s jinými, "klasickými", velmi krátká (první typ byl postaven roku 1829), se začal velmi vehementně začleňovat do oblasti profesionální hudby po druhé světové válce. Jedním z prostředků prosazování možností akordeonu je pořádání soutěží u nás i v zahraničí (Světová konfederace akordeonu - CMA, jeden z hlavních vypisovatelů mezinárodních soutěží, byla založena roku 1951). S tímto organizačním rozmachem přirozeně souvisí jak zdokonalování samotného nástroje, tak i rozšiřování literatury - takřka současně s úpravami cembalových, varhanních a klavírních skladeb začaly vznikat i původní kompozice.
Interpreti naší akordeonové školy se začali velmi brzy úspěšně prosazovat v mezinárodní konkurenci. Mezi ty, kteří už mohli navazovat na výsledky úsilí průkopníků, patří Ivan Koval (narozen 1949). Hru na akordeon studoval na brněnské konzervatoři a poté jako stipendista na Vysoké škole hudební Fr. Liszta ve Výmaru. První ceny si přivezl z mezinárodních soutěží v Grenoblu (1967), Rimini (1968) i Klingenthalu (1973), na prvém místě byl také ve Španělsku (Malaga). Svoje dominantní postavení mezi našimi akordeonisty potvrdil i suverénním vítězstvím na Interpretační soutěži ministerstva kultury ČSR v Hořovicích v roce 1979. Vylehčená faktura sonát d moll, D dur, f moll Domenica Scarlattiho (kontrapunktický dvouhlas s akcentem na motorický moment) umožňuje přenesení na akordeon a navíc dává příležitost k uplatnění technické virtuozity. Sonáta Jiřího Dvořáčka patří k těm původním kompozicím pro akordeon, v jejichž základu je úsilí o obsahově bohaté sdělení; nástroj se zde uplatňuje prostřednictvím závažného hudebního materiálu. Centrem výpovědi je druhá věta, napsaná con emozione. Další vrstvu akordeonové literatury reprezentují Aforismy Petra Fialy, inspirované především zvukovými a barevnými možnostmi nástroje. Skladatel své výrazné nápady rozvádí stručným a přitom duchaplným způsobem.
Vedoucími reprezentanty další generační vrstvy našich mladých akordeonistů jsou bratři Drešerovi. Starší Petr (narozen 1958) absolvoval v roce 1978 pražskou konzervatoř a jeho účast na mezinárodních soutěžích mu přinesla tyto úspěchy: v roce 1974 a 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži CIA (Stockholm, Mnichov), v Klingenthalu (NDR) byl první v roce 1973, druhou cenu tam získal v letech 1972, 1975 a 1976, z mezinárodní soutěže v Paříži si v roce 1977 odvezl III. cenu v kategorii seniorů. Samozřejmě se průběžně s úspěchem účastnil domácích soutěží v Hořovicích. Mladší Pavel (narozen 1963), posluchač pražské konzervatoře, převzal žezlo po svém bratrovi v roce 1977, kdy vyhrál soutěž CIA v Holandsku a o rok později opakoval svoje vítězství v Norsku. V Klingenthalu byl jeho úspěch ještě výraznější: v letech 1973 a 1974 byl druhý, od roku 1975 čtyřikrát zvítězil a v posledních dvou letech získal navíc i cenu za nejlepší provedení povinné skladby. Oba bratři také reprezentovali Československo na koncertech, pořádaných v roce 1976 u příležitosti mezinárodního akordeonového semináře ve Francii.
Kompozice J. S. Bacha pro klávesové nástroje, z nich zvláště pro varhany (na této desce Toccata a fuga d moll), patří k té literatuře, kterou si akordeon začal přisvojovat v první fázi své emancipace a pro něž se už vyvinul specifický interpretační přístup, respektující jak původní styl skladeb, tak i danosti nástroje. Jindřich Feld je vedle Václava Trojana a E. F. Buriana jedním z těch našich skladatelů, jejichž tvorba stála u zrodu předpokladů rozvoje naší akordeonové školy. Feldova Koncertní skladba je pro svého autora typická tím, jak spojuje všestranné uplatnění techniky i charakteristik nástroje se závažným hudebním obsahem. Komorní suita Vladislava Zolotarjeva reprezentuje tu oblast akordeonové literatury, která navazuje jak svými principy, tak i stylovou orientací na charakteristický klavírní kus 19. století. Hudba tohoto typu patří do geneticky prvního stadia postupné emancipace akordeonu.
Jan Dehner