Z komentáře k původnímu albu 1 10 2433 vydaného Supraphonem v roce 1978:
Dmitrij Šostakovič (1908-1975) napsal svůj Koncert č. 2 pro violoncello a orchestr, op. 126 v roce 1966 a záhy poté se jej zmocnil interpret. Koncert č. 2 nabízí celou řadu problémů a je jedním z nejtěžších interpretačních úkolů, chce-li koncertní umělec proniknout skutečně do hloubky k jeho niterní podstatě. Snad je to tím, že sám Šostakovič byl osobností mimořádně citlivou a složitou. Měl několik tváří, jimiž se projevoval hudebně. dovedl stejně napsat strhující dílo s mohutným celospolečenským, vlasteneckým nábojem, stejně hluboce intimní a introvertní skladbu komorní nebo koncertní, stejně bezprostředně také dokázal vytvořit dílo okrajové s tematikou někdy až jednoduchou (opereta apod.). Tento violoncellový koncert by se snad nejlépe dal charakterizovat jako dílo, v němž seizmograficky citlivý umělec vypovídá o svém nitru, reagujícím na složitost a rozporuplnost světa, jenž jej obklopuje. Není to však dílo subjektivistické, je to výpověď současníka, který dovede citlivěji reagovat a vypovídat o tom, co je prožíváno obecněji. Setkáváme se tu s typickou Šostakovičovskou tragikou, s jeho smyslem pro vysměvačné intonace, s jeho schopností vřadit do nejzávažnější skladby motivy vysloveně jednoduché, s jeho pochodovou úderností a podobně. Po interpretační stránce jsou tato místa koncertu stejně obtížná jako například pětičtvrteční překrásná melodie druhé věty odvozená z lidové hudby. Nejtěžší však je dokázat stmelit všechny tyto zdánlivě různorodé prvky v jednolitý celek. To se podařilo na této nahrávce.

Aram Chačaturjan (1903-1978)
Chačaturjanův Koncert pro violoncello a orchestr je posluchačsky neobyčejně vděčný pro svoji nekomplikovanost a spádnost. Jeho tři věty zachovávají klasický půdorys. Setkáváme se tu s intonacemi, které sice nejsou přímou citací gruzínského lidového umění, ale mají jednoznačně jeho charakter a kolorit. Motorická věta prvá stejně jako klasické finále vyžadují pregnantní rytmiku a především smysl pro "velkou melodii". Gruzínský charakter skladby vystoupí nejvíce v lyrickém zpěvu volné druhé věty, která má půvab neotřelé čistoty.

Violoncellista Miloš Sádlo reprezentuje v českém umění již po řadu desetiletí stálici první velikosti. Se svým uměním procestoval doslova celý svět. Koncertuje, nahrává, vyučuje. Oba koncerty hrál Miloš Sádlo jako první v Československu.