Z komentáře původního alba 1 12 1989 z roku 1976:
Otakar Ostrčil (25.2. 1879 – 20.8. 1935)
vyrůstal z prostředí české inteligence, s lidovými kořeny si ovšem podržuje bytostné sepětí, avšak kultivované odlišnými životními podmínkami, prohloubenou myšlenkovou úvahou, a také problematizované společenským vývojem přelomu století. Člověk duchem a jednáním úctyhodně noblesní, chtělo by se říci v schonbergovském smyslu slova aristokratický, zjitřeně a s porozuměním reflektující proměny právě tak českého měšťanství na přelomu, jako jeho hudby a hudebního života v novém století. Umělec, který svou opravdovou, niterně prožívanou skladatelskou činnost postavil skromně za osvícenou práci dirigentskou a organizační. Vybudoval významnou etapu moderních dějin opery pražského Národního divadla, která mu spolu s uspokojením přinášela i bolesti a zklamání...Osobnost, jejímuž vysokému hodnocení v historických výkladech české hudby je až příliš neúměrná a nespravedlivá sporadičnost díla na koncertním podiu a operním jevišti.
Ostrčilova LEGENDA O SV. ZITĚ, op. 17 je dílem skladatele, který se ve svých třiceti letech vymaňoval ze silné tradice českého novoromantismu....
Legenda má už všechny rysy osobitě se krystalizujícího Ostrčila: především charakteristický příklon k polyfonní představivosti, pronikající i do sborové faktury a podržujcí si přitom harmonickou a barevnou úroveň objektivního hudebního vývoje přelomu dvou století, nové, komplexnější pojednání sborové a orchestrální složky celku, přehlednou, hudebně utvářenou architekturu. Navíc laskavý, úsměvný humor jako jednu z výrazových oblastí, pro Ostrčila zcela specifickou, znějící u něho v mnoha odstínech a poukazující k význačnému rysu jeho lidské osobnosti.
Že jde o dílo podstatně světské, je předznamenáno už fabulí Vrchlického, který si zde zase jednou svobodomyslně pohrál s polidštěním světice, na němž se také bezpochyby zanítila právě inspirace Ostrčilova, odmítající karikaturu a přitakávající nejvýš lidumilné ironii mahlerovské. Tak vznikla partitura, jejíž výsledná čistota a jas není důsledkem zjednodušení a schematizace ať myšlenky, ať formy, ale spontánního vyhmátnutí jadrné lidovosti a lidskosti, k níž Ostrčil tíhnul a kterou tradišní kantátová forma moderně se orientujícímu skladateli stále ještě umožňovala.............
František Hrabal