Z obalu původní EP desky (8135 0006): Historie Jazzového orchestru Československého rozhlasu začala v roce 1960 prvním veřejným koncertem v pražské Smetanově síni. Tehdy to byl ovšem ještě Taneční orchestr Čs. rozhlasu; teprve 1. ledna 1963 došlo z organizačních důvodů k rozdělení - byť pouze administrativnímu, protože v obou tělesech hrají stejní hudebníci - na orchestr jazzový a taneční. Na jazz připadá z celkové produkce tělesa asi jedna třetina a všechny tyto snímky vznikají pod vedením dirigenta Kamila Hály, který s orchestrem začal spolupracovat jako klavírista už v roce 1961 a o dva roky později se definitivně přestěhoval k dirigentskému pultu.
Prvořadým posláním Jočru jako rozhlasového tělesa je nahrávání snímků pro potřeby zřizovatele. Plynulá práce ve studiu zase předpokládá, že každý člen rozhlasového souboru je nejen technicky dokonale vybaveným hráčem, ale také schopným "listařem", který ovládá rychlé čtení z not. Navíc je třeba, aby big band měl dostatečný počet sólistů, bez nichž i ta nejdokonalejší kapela zní po chvíli jednotvárně. Jistě není nadsazeno konstatování, že v tomto směru je Jočr zásoben velice dobře - stačí, když za každou sekci uvedeme alespoň jednoho sólistu, jehož umění je skutečně neběžné: Laca Decziho (tp), Svatopluka Košvance (trb) a Petra Krále (ts). A o rytmické skupině Jočru se mezi muzikanty i kritikou hovoří jako o nesporně nejlepší v Československu, což výkony basisty Kořínka, kytaristy Dvořáka, pianisty Růžičky a bubeníka Vejvody potvrzují. Zcela právem proto byla Jočru na základě nedávných veřejných koncertů udělena výroční trofej časopisu Melodie Tip 1978.
Jestliže na LP desce Pantonu Jazz ze studia A přinesl Jazzový orchestr Čs. rozhlasu výběr ze skladeb převážně soudobých domácích autorů, pro Mini jazz klub byly tentokráte vybrány čtyři skladby, které jsou jakýmisi evergreeny velkokapelového jazzu. Každá je úzce spjata se jménem jedné ze čtyř osobností, které stály v čele vynikajících velkých kapel minulosti: Tommyho Dorseye, Harryho Jamese, Charlieho Barneta a Woodyho Hermana.
James Session proslavil trumpetista Harry James (1916), který zazářil v orchestru Bennyho Goodmana, kam nastoupil v roce 1937. Díky mimořádné technice hry a plnému, vřelému tónu se brzy stal obdivovaným sólistou. Koncem roku 1938 James sestavil vlastní big band, který si získal značnou popularitu instrumentálními skladbami, v nichž se uplatnila především Jamesova trubková sóla (Music Makers, Trumpet Blues, Concerto For Trumpet aj.). Jamesovo sólo v James Session hraje jako host Václav Týfa.
Opus No. 1 sice nahrálo více orchestrů, ale naše verze má připomenout těleso "sentimentálního gentlemana swingu" Tommyho Dorseye (1905-1956). Dorsey byl vynikajícím sólistou na trombón s krásným tónem a plynulým frázováním a zároveň jedním z nejpopulárnějších kapelníků swingové éry. V jeho orchestru působila řada hudebních hvězd, včetně trumpetisty, skladatele a aranžéra Sy Olivera, autora skladby Opus No. 1. Další slavné Dorseyovy hity byly I'm Getting Sentimental Over You, Song Of India, Boogie Woogie, Yes! Indeed aj.
Early Autumn je částí čtyřdílné suity Ralpha Burnse, napsané pro orchestr Woodyho Hermana (1913). Klarinetista, altsaxofonista a zpěvák Herman stojí v čele svého orchestru od roku 1936 dodnes - ten je znám jako Hermanovo stádo (Herman's Herd). Čtyřčlenná saxofonová sekce (doplňovaná Hermanovou altkou na pětizvuk) je složena ze tří tenorsaxofonů a barytonu a proslavila se především skladbou Čtyři bratři (Four Brothers). Nejznámější nahrávky Hermanova orchestru: Woodchoppers Ball, Apple Honey, Bijou, Northwest Passage aj. Sólo Stana Getze v Early Autumn na tenorsax hraje Petr Král.
Skyliner byl nahrán na desky v roce 1945 a současně se stal novou znělkou orchestru Charlieho Barneta. Barnet (1913) hrával jako jazzový tenorsaxofonista od šestnácti let; počínaje rokem 1933 vedl velké swingové orchestry, značně ovlivněné stylem Duka Ellingtona. Jeho nejúspěšnější nahrávky byly Cherokke, Pompton Turnpike, Skyliner ad.
(Sleeve-note Stanislav Titzl, 1978)