Komentář k původnímu LP Supraphonu 1 19 1977 z roku 1976:
Skladatel Emil Hlobil (nar. 11. října 1901) patří mezi nejvýraznější tvůrčí osobnosti dnešní české hudby. Ve 20. letech byl po studiích na konzervatoři a univerzitě ve skladbě žákem Josefa Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře. Prazáklad jeho hudební představivosti spočívá ve světě moravské lidové písně, tedy ve zpěvnosti kraje, ze kterého pocházel jeho rod a v němž vyrostl. Odtud nebylo daleko k Sukově lyrice a barvité melodičnosti, z níž vyrůstají Hlobilovy první zveřejněné skladby z 20. a začátku 30. let. V této době prudkého vývoje moderních hudebních výbojů však mladý skladatel nezůstal u zmíněných východisek dlouho. Už od začátku vybočoval ze směru, příznačného pro jeho učitele, k větší pregnanci a konfliktnosti, takže se dostával do blízkosti výrazovosti hudby Janáčkovy. Ve 30. letech přejal podněty tehdejší evropské avantgardy, zejména Stravinského, mladých Francouzů a Hindemitha: smysl pro důsledné konstruktivní řešení skladeb, vyostřenější harmonickou řeč i vůbec vypjatější výrazovost. Tato slohová změna souvisela i s novou orientací myšlenkovou, jak o tom svědčí několik skladeb z této doby, spojených s takovými náměty, jako je typický projev civilizační poezie - Zpěvu drátů S. K. Neumanna - ve Třech písních či orchestrální suita Weekend (1933). K těmto slohovým podnětům pak přibyly některé rysy neoklasicismu, spojené s prohloubenou citovostí a důrazem, kladeným na specifické technické a barevné možnosti hudebních nástrojů, jak je to patrné v Kvartetu pro housle, violu, violoncello a clavicembalo (1943) a dalších instrumentálních skladbách. Všechny tyto směry ve 30. a 40. letech přispěly ke zrodu osobitého hudebního vyjadřování skladatele.
Jaroslav Smolka