Petr Fiala (1943) vyšel kompozičně po studiu na Janáčkově akademii múzických umění (u Jana Kapra, Miloslava Ištvana a Aloise Piňose) z domácí základny (Martinů, Janáček), ovlivněné z počátku vyjadřovacím způsobem Honeggerovým a Bartókovým. Vyzrál k originalitě, zaměřen zejména na tvorbu komorní a vokální, v níž uplatňuje zkušenosti z mnohaleté sbormistrovské praxe. Upoutává působivým klenutím vokálních partů i citem pro zvukovou barevnost.
Poctu Janu Sarkandrovi, oratorium na text Zuzany Novákové-Renčové pro soprán, alt, baryton, smíšený sbor a orchestr, dokončené roku 1995, vytvořil k příležitosti svatořečení moravského kněze Jana Sarkandra (1576-1620, mučedník). Velkorysá kompozice evokuje základní části mše jak rozvržením do pětí dílů, tak stručnými úvodními barytonovými vstupy v latině. Těžiště uměleckého sdělení spočívá v sólech; sbor přebírá oslavné refrény každého dílu s výjimkou Sanctus, jehož fugatová plocha á cappella je rozdělena orchestrální mezihrou.
Křest svaté Ludmily, oratorium na text Zuzany Novákové-Renčové pro recitátora, soprán, smíšený sbor a orchestr, pochází z roku 1992. Myšlenkovým jádrem je okamžik, kdy mladá kněžna Ludmila (mučednice, +921) přijímá křesťanství. V hudebním zpracování se prolínají dvě základní výrazové linie: lyricko-meditativní (křesťanství) a dramatická (pohanství). Působivě vystavěná melodika dotváří verše básnířky, plné pokory a jasného vidění světa. Skladba ústí do jásavé kody Aleluja.
Ještě za studenstvých let (1969) napsal autor Jediný chorál, malou kantátu ke cti sv. Václava (kníže, vnuk kněžny Ludmily, mučedník, +929) na text Karla Tomana pro baryton, smíšený sbor, flétnu, varhany a gong. Poetický text komornější sedmiminutové skladby je svěřen pouze sólovému barytonu, zatímco sborový part dokresluje výrazovou atmosféru užitím vokálů svatováclavského chorálu až k vznešeně vygradovanému závěru.
K nejvzdělanějším českým kantorům, kteří na přelomu 18. a 19. století vytvářeli podmínky pro duchovní obrození národa, náležel Jakub Jan Ryba (1765-1815). Ve skladbě samouk vstřebal vlivy Haydna, Mozarta a Vaňhala. Jistá naivita výrazu jeho hudby je nejen důsledkem ohlasu lidové nápěvnosti, ale i projevem záměrného úsilí o srozumitelnost pro lid v kostele. Rybova církevní tvorba chce eticky působit; vychází dle Kircherova rétorského principu ze zákonitosti řeči a usiluje "vyvolat vznešené, něžné, nábožné a radostné city". Chvalozpěv k sv. Janu Nepomuckému (1348-1393, generální vikář pražského arcibiskupství, mučedník), oratorium pro soprán, alt, tenor, bas, smíšený sbor a orchestr o čtyřech částech z roku 1803, byl objeven nedávno. Autorův vlastní český text se formou i obsahem blíží známějšímu barokně patetickému Oktávu svatojánskému z téže doby. Hudební struktura je typickým příkladem dobové produkce se slavnostně koncipovanou Introdukcí mozartovského ražení. Pastorálními elementy je prostoupena Aria s tenorovým sólem; Quartetto spěje ke květnaté zvukovosti. Mohutné Finale vypovídá o Rybově chápání církevní hudby jako radostné, mysl rozjasňující záležitosti.
Alena Borková