Sonáta pro violoncello a klavír Miloslava Kabeláče (1908-1879) je koncipována jako čtyřvětý útvar nestandardního profilu: sled jednotlivých vět poukazuje spíše k suitě a charakter skutečné sonáty dává dílu jednak rozsah celku, jednak myšlenková hloubka sdělení a koncentrovanost stavby.Vstupní Passacaglia je soustředěná variační věta v pomalém základním tempu s velkou dynamickou i výrazovou šíří hudby. Následující Fantasia je naopak meditativně
ztišená. Třetí větou je energické, rytmicky pregnantní Scherzo se zajímavě působícím efektem současného exponování třídobého a dvoudobého metra v jednotlivých nástrojích. Finální Allegro energico je svým založením "nejromantičtější" větou syklu. Svým charekterem poněkud vybočuje ze stylového rámce předchozích vět. Autor také pro premiéru (1946) finální větu vypustil a dílo bylo provedeno pouze jako Tři kusy pro violoncello a klavír v pořadí 2-3-1. Teprve později dal souhlas k provozování celého díla v původním pořadí vět.
Sonáta-rapsódie pro violoncello a klavír Jana Hanuše (1915) je rovněž čtyřvětá. I její koncepce se v řadě ohledů odlišuje od tradičních norem, zvláště co do formální stavby jednotlivých vět. Už vstupní věta nazvaná příznačně Improvisando se vyznačuje eruptivností vyvrásněnou do několika mohutných oblouků se smírným, tichým vyústěním. Ostinato nasazuje znovu polohu vysoce dramatickou, vášnivě vzedmutý zpěv inspirovaný tragikou doby, do níž se promítla i skladatelova rodinná tragédie, zatímco Nenia je naopak zpěv bolestně ztišený - teprve v závěru se vrací v reminiscenci připomínka vášnivého patosu druhé věty. Finální Rapsodia je energickou tečkou za komorním dramatem a výrazové napětí se uvolní až v samém závěru.