Ludwig van Beethoven (*17.12.1770 - † 26.3.1827)
Beethovenova Eroica bude vždycky dokumentem tohoto, že existují díla nadčasové platnosti. Je totiž z toho druhu uměleckých projevů, jež přežívají ne autory - ale generace. I dnes, půldruhého století po svém vzniku budí v posluchačích onu nedefinovatelnou směs požitků a představ, které hudba člověku přináší, i dnes vyvolává živé diskuse a způsoby reprodukce.
Není mnoho tvůrčích zjevů, dosahujících myšlenkové velikosti Ludwiga van Beethovena, jenž se celým svým lidským a uměleckým projevem zařadil do galerie postav nezapomenutelných. Čteme-li literaturu, která nám jeho gigantický zjev přibližuje, z ní pak zvláště psychologicko-analytické studie R. Rollanda, znovu si uvědomujeme, za jakých vnitřních procesů a protikladů se Beethovenovo dílo rodilo. Umělec, jehož nitro přímo vřelo city, jenž podle výroku současníka "nemohl žít bez nějaké vášně", nedošel naplnění svých ideálů v nějaké běžné, lidsky představitelné podobě: jeho osobní život byl spíše snůškou nepohody, ale i tragédií. Hudebník, jenž v osmadvaceti letech téměř ohluchne, jenž se ve svých dvaatřiceti nalézá v takovém zdravotním stavu, že je připraven zemřít (jak o tom píše v památné Závěti Heiligenstadtské), prožil jistě tolik, že je tím víc obdivuhodná jeho vůle žít, jeho odhodlání bojovat s osudem a prostředností v životě i umění za každou cenu. Rolland o tom píše: "Ale jako Titán z báje vyskočí se silou desateronásobnou... "Ne, to nesnesu"... popadne osud za hrdlo... "To se ti nepodaří, abys mě docela sehnul." A dodává: "U takových povah má velká bolest vzápětí zdravou reakci. Čím prudčeji doráží útočník, tím více vzrůstá síla napadeného. A když se poražený postaví zas na nohy, není už sám: je v něm na pochodu celá armáda, armáda Eroiky."
Po prvých dvou symfoniích, v kterých se přes všechnu již beethovenovskou osobitost objevují vlivy haydnovsko-mozartovské, začíná mistr pracovat na symfonii třetí. Ta je pak právem považována nejen za mezník v tvorbě Ludwiga van Beethovena, ale za mezník ve vývoji světové symfonie vůbec. Složitost tvůrčího procesu a usilovná snaha po ztělesnění myšlenek adekvátní formou se projevuje v Beethovenově skicáři z r. 1803, v kterém se setkáváme s tematickým materiálem Eroiky. Vývoj jednotlivých témat (speciálně II. věty - smutečního pochodu) názorně ukazuje, jakým přísným kritériím skladatel svou práci podřizoval, nežli ho uspokojila v té formě, v jaké ji známe dnes.
Kolem roku 1803 nastává u Beethovena intenzívní soustředění na kompozici třetí symfonie. Práce na ní začala již dříve; smuteční pochod byl ve skice napsán již roku 1801, její finále bylo napovězeno v klavírních variacích op. 35. Prvá věta a scherzo byly napsány v průběhu roku 1803.
Beethoven se svou Eroikou - hrdinskou symfonií - uvědoměle hlásí k ideám, za něž bojovala pokroková evropská generace 18. století. "Miloval republikánské zásady. Byl přívržencem neomezené svobody a národní nezávislosti.," píše o něm nejlepší přítel jeho posledních let - Schindler. Ztělesněním revolučních ideálů byl pro Beethovena Napoleon Bonaparte, od něhož očekával, že "je zavede a položí tak základy k štěstí lidského pokolení." Dedikací své Eroiky se k slavnému korsikánu skladatel přihlásil. Titulní list prvého autografu byl nadepsán: "Symfonie grande" s podtitulem "Bonaparte". Brzy se však Beethoven ve svém idolu zklamal. Dovídá se, že se Napoleon nechal prohlásit císařem a odsuzuje ho: "Není také ničím jiným, než obyčejným člověkem. Nyní pošlape všechna lidská práva, jen aby vyhověl své ctižádosti: postaví se výše než ostatní, aby se stal tyranem!" A Beethoven své věnování ruší a titul pozměňuje: "Hrdinská symfonie, složená k oslavě památky velkého člověka." V jednom se shoduje veškerá literatura o Eroice napsaná: že symfonie nevyznívá jako jakkoliv chápaný popis postavy Bonaparta. Jakékoliv napodobení bylo vášnivé nátuře Beethovena cizí a pokud se objevilo, subjekt byl příliš ovlivněn pohledem skladatelovým. Zde nešlo o ztělesnění člověka, ale myšlenky.
Beethovenova Eroika zahajuje nové období ve vývoji symfonie. Je to velkolepá skladba ve své koncepci, vášnivém výraze a vnitřním zaujetí. Je typickou ukázkou Beethovenova hudebního myšlení. Již svým rozsahem se liší od skladeb tohoto žánru dosud napsaných; při vší složitosti tematické práce zachovává právě obdivuhodnou logiku v práci s tématy a jejich rozvíjení, smysl pro architektonickou výstavbu díla. Vyjadřovací prostředky, geniální rukou skladatelovou podřízené vnitřní disciplíně, jsou maximálně účinné.
Eroika je čtyřvětá. První věta (Allegro con brio) je jeden z nejslavnějších hudebních útvarů Beethovenových. Hned po úvodních dvou akordech přináší hlavní téma, plné hrdinského patosu a vznešenosti. Kontrastního výrazu je lyrické téma druhé, které je dále rozpracováno v nejvýš osobité instrumentaci, kdy jeho jednotlivé části přejímají postupně dechy a smyčce. V provedení sonátové věty uvádí Beethoven novou hudební myšlenku, což je do této doby zvláštností. Druhou větou je smuteční pochod. (Marcia funebre. Adagio assai), jehož hlavní téma dostávalo svůj dnešní tvar po mnohých úpravách a změnách. Zpěvná, těžká melodika pochodová, rytmicky podtrhávaná přiznávkami, ztělesňuje myšlenku smrti zase nějak po beethovensku: chmurně, ale důstojně, se smyslem pro zákonitosti světa. Třetí větou je fantasticky rozvířené Scherzo (Allegro vivace), kterým Beethoven nahrazuje obligátní menuet. Drobený staccatový pohyb, ženoucí se v dynamickém útlumu kupředu, vyústí v triu, uvedeném fanfárou lesních rohů. Čtvrtá věta (Finale. Allegro molto) uvádí téma, které se již dvakrát předtím u Beethovena objevilo: v již jmenovaných klavírních variacích a v baletní hudbě "Prometheus", kde jím skladatel charakterizuje bájeslovnou postavu Titána, jenž přinesl lidstvu oheň. Finální věta se pak rozbíhá v sedmi variacích, pracujících s dlouhodechým tématem dalším. Slavnostní coda, jíž Eroica končí, je mohutným vyvrcholením myšlenek symfonie, oslavou hrdiny a hrdinů lidstva. Třetí symfonie Ludwiga van Beethovena byla prvně provedena r. 1805 ve Vídni na koncertě spíše soukromého rázu a tak se stalo, že se datum této historické premiéry nezachovalo. Její dnešní působnost a obliba nám však dává právo myslet a mluvit o ní z hlediska současnosti.
Olga Jirovcová, 1959 (SV 8019)