Z komentáře k původnímu LP albu 1111 2978 vydanému Supraphonem v roce 1982:
Svou uměleckou dráhu začínal Johannes Brahms (1833-1897) současně jako skladatel i jako úspěšný klavírista. I když postupem let tvůrčí práce zatlačovala jeho sólistickou činnost stále více do pozadí, nikdy ji Brahms nevzdal úplně - omezil se však na interpretaci vlastních děl. Možnosti i problémy klavíru znal tedy z vlastní zkušenosti dokonale; nepřekvapí proto, že i jako začínající skladatel věnoval největší pozornost právě tomuto nástroji. Když pak na podzim 1853 přišel Brahms jako dvacetiletý mladík k Robertu Schumannovi, mohl mu zahrát - kromě jiných svých komorních děl, většinou s účastí klavíru - také již dvě velké klavírní sonáty.....Obě tyto sonáty vyšly pak na Schumannovo nadšené doporučení jako op. 1 a 2. Že to však nebyly první Brahmsovy klavírní sonáty, dokazuje autograf sonáty C dur, na němž je označena již jako čtvrtá. Dvě předchozí se nám ovšem nedochovaly (sonáta fis moll vznikla před sonátou C dur); skladatel je později patrně zničil, jako řadu dalších děl svého mládí. Zato k nim hned po příchodu k Schumannovi do Dusseldorfu připojil další, novou klavírní sonátu č. 3 f moll, komponovanou převážně na podzim 1853; krátce nato vyšla jako op. 5. Je to velice osobité, vyzrálé, již nezaměnitelné Brahmsovo dílo - a přitom skladateli bylo tehdy teprve dvacet let! Sonáta f moll má pět vět, obě sudé jsou v pomalém tempu a tematicky jsou spolu příbuzné; proto je 4. věta, nazvaná Intermezzo (příznačný název celé řady Brahmsových klavírních skladeb), v podtitulu označena jako Ohlédnutí zpět (Ruckblick). Nad 2. větou (Andante espressivo) je uveden krátký úryvek básně dnes již zapomenutého německého romantika C.O. Sternaua; v prozaickém překladu zní:"Večer se sklání a měsíc svítí. V blaženém objetí drží se dva lidé, jež spojuje láska". K těmto veršům poznamenává Brahms, když koncem roku 1853 posílá rukopis sonáty nakladateli: " K pochopení tohoto Andante jsou asi nutné, anebo milé". V rozsáhlé kódě této 2. věty se ozývají názvuky na německou lidovou píseň Steh ich in finstrer Mitternacht (Když stojím v temné půlnoci). Ani to není u Brahmse neobvyklé. Lidové písně měl velmi rád a nejednou se objeví i v jeho tvorbě. Sonáta f moll zůstala už poslední Brahmsovou klavírní sonátou. Ačkoliv komorní díla pro různá nástrojová seskupení s klavírem psal Brahms po celý život, k tvorbě sonáty pro sólový klavír se už nikdy nevrátil.
Pro klavír psal potom drobnější skladby, většinou spíše intimního rázu. K rozsáhlejším, a také zvukově nejvypjatějším patří obě Rapsódie op. 79, které vznikly v létě r. 1879 - v sousedství sonáty pro housle a klavír G dur a houslového koncertu. Název rapsódie u Brahmse ovšem neznamená, že by stavba těchto děl byla příliš uvolněná, méně přehledná; vždyť např. Rapsódie g moll se rozvíjí dokonce na půdorysu sonátové formy, při čemž je celý její průběh jemně sjednocen téměř stálým triovým pohybem. I takováto minuciózní propracovanost patří k typickým znakům Brahmsova skladatelského umění.
Zdeněk Nouza