Z komentáře k původnímu LP 1 12 2425 Supraphonu z roku 1978:
FRANZ SCHUBERT (1797-1828), jehož písňová tvorba se řadí pro svou závažnost, hloubku a krásu k největším pokladům naší hudební kultury, a jemuž je píseň
- to můžeme beze všeho říci - "mírou věcí", je převážně znám cykly a písněmi plnými tragiky, hořkosti a bolu. Nenaplněná touha, osamění, rezignace i zoufalství, to jsou převládající barvy jeho
Spanilé mlynářky a Zimní cesty, jeho Poutníka a Dvojníka...My jsme však tentokrát vybrali písně světlejších odstínů, stejně úchvatné a typicky schubertovské.
Konečně, jimi se teprve dokreslí rozpětí a velikost mimořádného génia Schubertova...
ROBERT SCHUMANN (1810-1856) je velikým pokračovatelem schubertovské písně, ovšem v naprosto svébytném tvaru a charakteru.
Jeho příznačná snivost a básnivost, na níž se zvláště klavír význačně podílí, se mj. snadno vysvětlí tím, co Schubertovi dopřáno nebylo, ale co Schumann tak vrchovatou měrou prožíval, totiž štěstím lásky...
JOHANNES BRAHMS (1833-1897), vyznávající spíše řemeslnou solidnost starých mistrů, než "moderní experiment" Liszta a Wagnera, je ve všem "brahmsovsky" umírněný, nenápadný, cudný,
nicméně však zároveň "brahmsovsky" opojně citový a emocionálně hutný. Jeho hudební invence není třpytivá a neoslňuje, ona svým bohatstvím a hloubkou do sebe vtahuje...
HUGO WOLF (1860-1903) velice horoval pro Richarda Wagnera a hluiboce ctil Roberta Schumanna. Zdá se mu dokonce, že byl problém písně Schumannem definitivně vyřešen a asi i z respektu se vyhýbá textům, které už Schumann zhudebnil. Přesto, že z Schumanna vychází a že slyšíme u něho i náznaky deklamačních principů a barvitých harmonií pozdního Wagnera, je písňový skladatel Hugo Wolg milníkem ve vývoji písně s nezaměnitelnými znaky tvůrčí originality. Básnické slovo je určující. Snad i proto zní titulky k jeho písním:"Básně od...pro zpěvní hlas a klavír". Zpěvní part je psychologicky jemným hudebním dotvořením textové předlohy, zatímco je osamostatnělý klavír jakousi symfonickou básní v malém...
I když připustíme, že píseň nestála na prvním místě v tvorbě RICHARDA STRAUSSE (1864-1949) - symfonická báseň a opera mu znamenala nesporně víc - přece jen se můžeme setkat v mnohých jeho písničkách s oním Richardem Straussem. který představuje poslední veliký vrchol a současně závěr celé klasicko-romantické epochy. Kdybychom pro tuto chvíli chtěli vyhmátnout prostým slovem to hlavní, co nás na Straussovi zaujme, museli bychom jmenovat především úplné záplavy a víry barevné hudební smyslovosti, lyrických nálad a vášní, stejně podmanivě prosté jako gurmánsky rafinované.
Je-li někdy Richardu Straussovi upírán hlubší ponor jeho "filosofického postoje", nemůžeme mu být upřena bezprostřednost, s kterou hudebně strhuje do hlubin své přebohaté prožitkovosti....
Jiří Bar