Z komentáře k původnímu LP albu 11 0445 vydanému Pantonem v roce 1974:
...Česká dechová hudba má velkou a slavnou tradici, jejíž počátky můžeme hledat až v době Mozartově.
I když současná úroveň hry nezůstává této tradici nic dlužna, přesto v rodině koncertantních nástrojů jsou dechové nástroje v roli jakýchsi chudých příbuzných...
Špičkový houslista-sólista (nebo violoncellista) bude vždycky zůstávat mimo orchestr nejenom proto, že rozsahem práce by byly obě činnosti sotva slučitelné,
ale také proto, že hra ve skupině by mu nikdy nemohla poskytnout uplatnění v dané kvalitě, ba dokonce, že by v těch nejjemnějších nuancích mohla časem nepříznivě
ovlivnit jeho intonaci a tónové kvality na úrovni potřebné pro sólovou hru.
Špičkový hráč na dechový nástroj bude naopak vždycky zůstávat v orchestru. A to nejenom proto, že rozsah jeho sólistické praxe by sotva vytvářel dostatečný základ
pro jeho existenci (i když v tom směru výjimky potvrzují pravidlo), ale také proto, že první hráč, ať již mezi flétnami, hoboji, klarinety, fagoty či lesními rohy a trompetami,
se uplatňuje jako skutečný sólista, s jehož výkonem často stojí a padá výkon celého kolektivu. Těch slavných a vypjatých orchestrálních sól je v symfonické hudbě více než dost.
Proto také naše čtyři sólisty - Jiřího Válka, Jiřího Mihule, Františka Hermana a Zdeňka Tylšara - zákonitě najdeme v našem prvním orchestru - v České filharmonii.
4.ledna 1976 uplynulo již osmdesát let od jejího prvního koncertu, který řídil sám Antonín Dvořák.
Album se čtyřmi koncerty W.A.Mozarta v podání čtyř sólistů z řad České filharmonie - to je vlastně dárek k jubileu a zároveň také podnět k zamyšlení nad cestou, která byla vykonána.