Z komentáře k původnímu LP albu 1119 4299 vydaného Supraphonem v roce 1986:
Prostředí pařížského Montmartru bude provždy nerozlučně spjato s vývojem umění dvacátého století. Předpoklady k tomu se však vytvořily už o něco dříve.
Začátky literární a umělecké slávy Montmartru se datují z osmdesátých let minulého století, z doby rozkvětu kabaretu Le Chat Noir a konkurenčních podniků jím podnícených.
Kabaret Chat Noir vytvořil celou literární školu, jejímuž duchu aktuálnosti, "esprit du jour", vtipu, ironii, která nemá úctu k posvátným věcem, institucím a osobnostem,
se velice obdivoval například Anatole France. Rozpustilý chór spolupracovníků kabaretu nejednou dirigoval mladý Claude Debussy.
Šansoniéři Montmartru vyzpívali atmosféru "fin de siecle" a překonávali ji lehkým cynismem přenášejícím se přese všechno, výsměchem, anarchií, černým humorem...
Výsměch "velkému" politickému světu se pojil se zájmem o drobné události denního života pařížské ulice, bulváru i předměstí.
Tak například Pařížské písničky (Chansons parisiennes) a Písničky bez ostychu (Chansons sans-gene) doktora práv Léona Fourneaua (1867-1953),
který si z latinské podoby svého jména (fornax) přesmyčkou vytvořil Literární pseudonym Léon Xantrof, zpívaly o studentech i tulácích a povalečích,
ale i dopravních nehodách, o tržištích a o obchodnících, o reklamách, výstavách i studentských hotýlcích, o domovnících, o fiakrech, kočích i drzých žabcích pařížské ulice,
o denním shonu i otravných nedělích, o zábavách, nudě i o pitoresknosti velkoměstského života. Oplývaly vtipem, ironií a měly i svou lehkomyslnou filozofii.
Pojem "šansoniér" dostává tehdy svůj dnešní obsažnější význam: ne již jen, jak tomu bylo za Bérangera, "písničkář", autor písně (hlavně jejích slov),
ale současně zpěvák, který své vlastní písně interpretuje a často i hudebně doprovází, a adresně se jimi obrací na posluchače.
Vlastní tón montmartreskému písničkářství vtiskli především Aristide Bruant a Jules Jouy....
Jan O. Fischer: Z předmluvy ke knize Smích a písně Montmartru