Zrod ruské národní hudební kultury v devatenáctém století je těsně spjat s osobností Michaila Ivanoviče Glinky (1804-1857). Je to zjev klíčový, zakladatelský, neboť vystihl ve svém díle typické znaky ruského hudebního projevu. Čerpal ze zdrojů dosud netknutých, bohatých a originálních - z lidové kultury - a zaujal v ruské hudbě stejné postavení, jako jeho současník Puškin v literatuře a poezii. Zařadil se svým dílem do širokého proudu evropského romantismu, který objevil lidovou sféru jako osvěživý pramen nového poznání. Glinkovy symfonické variace Kamarinskaja (1848) jsou příznačnou ukázkou zpracování původních lidových melodií v orchestrální předehře, odrážející optimistické rysy lidového života.
Podobně je tomu v symfonické fantazii Jota aragonesa (1845), v niž se Glinka inspiroval španělským folklórem, jak jej poznal za svých evropských cest. Zdroje obou skladeb jsou tytéž: autorovi je nabídl sám život. Na Glinkův odkaz navazovali další ruští skladatelé devatenáctého století jako na základ a vzor. Hlásili se k němu především tvůrci tzv. Mocné hrstky, kteří prosazovali ve své tvorbě národní programní tendence a představovali v ruské hudbě průbojný proud. Milij Balakirev (1837-1910) byl jedním z iniciátorů tohoto tvůrčího seskupení, které volně sdružovalo umělce různých uměleckých povah a schopností. V pozadí symfonické básně V Čechách (1867) je Balakirevův pražský pobyt, během něhož nastudoval v českém divadle obě Glinkovy opery. Skladbu rapsodického rázu složil Balakirev na témata českých písní - dvou tanečních a jedné lyrické. Pro ruskou hudbu tohoto období je příznačný orientální prvek, který je přirozeným důsledkem stálého kontaktu ruského prostředí s asijskými oblastmi. Je silně zastoupen také u Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833-1887) a působivě exponován v jeho jediné opeře Kníže Igor, v níž svět východních Polovců je kontrastem křesťanského světa Igorova. Borodin svou operu nedokončil, vydatný podíl na její definitivní verzi měl Nikolaj Rimskij-Korsakov (1844-1908), který je i autorem instrumentace Poloveckých tanců z Knížete Igora, suity strhujících exotických nálad a spontánního tanečního rytmu.
Vlastní tvorba Rimského-Korsakova je zastoupena předehrou Ruské velikonoce (1888), v níž je použito původních pravoslavných nápěvů k pestrému, instrumentačně barvitému obrazu, v němž se směšuje slavnostní lesk církevního svátku s lidovým veselím. Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) sice nepatřil do sdružení Mocné hrstky jako předchozí autoři, nicméně i on sledoval podobné cíle ve skladbách se zřetelným národním akcentem. Slovanský pochod (1876) je příležitostným dílem na ruská a srbská témata. Pochod měl obrovský úspěch, neboť zmobilizoval ruské sympatie k boji Jihoslovanů proti turecké nadvládě, jež vyústily v rusko-tureckou válku 1877
Karel Mlejnek