Z komentáře k původnímu LP albu 1110 1771 vydanému Supraphonem v roce 1984:
Nestává se tak často, aby jméno hudebního skladatele bylo již za jeho života známo nejširší - i nehudební - veřejnosti takřka v celém světě.
Jednou z těchto vzácných výjimek byl Dmitrij Šostakovič (*25.9.1906 - †9.8.1975). ...Šostakovičovi nebylo ještě dvacet let, když v roce 1926 poprvé veřejně zazněla v Leningradu jeho I. symfonie.
Tato absolventská práce byla během několika málo let uváděna největšími světovými dirigenty. Šostakovič se tak již v samých začátcích své skladatelské dráhy představil jako význačný symfonik 20. století...
Naše gramofonová deska nabízí posluchačům Šostakovičovu uměleckou odpověď na nelítostný a krutý vpád fašistických vojsk do Sovětského svazu v roce 1941. Fašisté postupovali neobyčejně rychle a v srpnu 1941 stáli již na předměstí Leningradu. V této děsivé situaci psal Šostakovič svou Sedmou symfonii, v níž vyjadřuje tragédii i velikost sovětského lidu. Žil v Leningradu a prožíval fašistické ohrožení konkrétně a denně. Bylo to ohrožení opravdu tak reálné, že skladatel byl i s rodinou ...evakuován do Kujbyševa...v Kujbyševu symfonii dokončil a tam měla premiéru 5.3.1942...Závažným politickým činem se však stalo zvláště její provedení v obklíčeném a bombardovaném Leningradu v den, který fašisté určili jako datum dobytí města: 9.8.1942... Koncert byl vysílán do celého světa a byl demonstrativní odpovědí na fašistické vychloubání...O třetí větě, adagiu, i o čtvrté větě Šostakovič říká:"Opojení životem, úcta před přírodou - to jsou myšlenky uložené ve třetí části. Třetí část bez přerušení přechází do čtvrté. První a čtvrtá část je v tomto díle základní. První část - to je boj, čtvrtá část - to je budoucí vítězství."...Mužné, nikoli však nadnesené ukončení symfonie poskytovalo pevnou důvěru, ba jistotu, že Sovětský svaz musí v tomto střetnutí zvítězit, neboť je historicky i lidsky v právu. V tom tkví také hlavní ideové poselství Šostakovičovy Leningradské.
Na válečné události reagoval Šostakovič ještě další, Osmou symfonií. Zdálo se. že devátá, psaná již na konci války, bude tvořit s předchozími dvěma symfoniemi jakousi svébytnou válečnou trilogii...Snad to byly obavy z analogického srovnávání s Beethovenovou Devátou či snad jiné důvody, ale jisté je, že skutečně napsaná Devátá je zcela odlišná od původního záměru.
Můžeme ji chápat jako oslavu konce války, avšak jako oslavu nepatetickou. Šostakovičova Devátá je z rodu mozartovských symfonií: svěží, vtipná, potěšující....Závěr symfonie se rozverně rozbouří až do takřka karnevalového veselí.
Devátá symfonie byla částí kritiky přijata nadšeně, jiná část se k ní však stavěla odmítavě, neboť se od Šostakoviče očekávalo něco jiného. S odstupem let však vidíme, že tato oslava konce války byla vhodná, vtipná a zcela oprávněná. Šostakovičova Devátá je ostatně pro svoji svěžest vždy znovu a znovu vyhledávána.
Miloš Jůzl