Z komentáře k původnímu LP albu 11 0368 vydanému Pantonem v roce 1974:
BOHUSLAV MARTINU (*1890 - † 1959) a o čtyři roky mladší ERVÍN SCHULHOFF (*1894 - †1942) jsou představiteli skladatelské generace, jež vstoupila do života po první světové válce a pronikavými zásahy do struktury hudební řeči i do hudební poetiky výrazně ovlivnila vývoj hudby v našem století. Martinů a Schulhoff byli ovšem umělci rozdílného mentálního založení a na své tvůrčí cestě dospěli k rozdílným uměleckým výsledkům. Nikterak však nepřekvapuje, že v jejich vývoji i řada styčných bodů, jak to vyplývá nejen z celkové dobové atmosféry, ale i z uměleckých proudů a podnětů, s nimiž bylo třeba se vyrovnávat. Připomeňme jen okouzlení francouzským impresionismem na počátku jejich umělecké dráhy, které zanechalo trvalejšího trvalejší stopy u Martinů než v díle Schulhoffově, nebo prudký náraz jazzové vlny, která zasáhla dílo Martinů spíše jen přechodně, zato Schulhoffovu tvorbu poznamenalo na celé desetiletí Oběma umělcům společně pak bylo úsilí vymanit se z dědictví romantismu, který dospěl začátkem století k citové i tvarové přebujelosti, a hledání věcnějšího, střízlivějšího hudebního výrazu, lépe odpovídajícího pocitům současného člověka, člověka moderní racionalistické doby...Odvrat od typů a forem, které byly ideálem epochy romantismu, a hledání nových tvůrčích východisek vedl umělce k objevování tvarů i kompozičních metod, jimiž žil klasicismus, ale které už plně rozvinulo období předklasické. Nejvýrazněji ve formě concerta grossa...
Jako tak mnoho koncertantních skladeb Bohuslava Martinů vychází z formy concerta grossa i jeho Koncert pro flétnu, housle a orchestr...Koncert s malým mozartovským orchestrem, doplněným klavírem, je dílem šťastné tvůrčí pohody..
K typu concerta grossa náleží i Dvojkoncert pro flétnu a klavír s doprovodem smyčcového orchestru a dvou lesních rohů Ervina Schulhoffa...
Vlastimil Musil