Romantické umění vyrůstá z kořenů dalekosáhlých historických změn, v nichž dochází k duchovnímu zrání člověka zcela nové mentality, s vůlí dovést k úspěšnému cíli svůj boj o jiný způsob života, přitom však snadno přístupného citovým vznětům. Hudba této doby pro svou schopnost bezprostředně vyjadřovat city nálady nastupující generace získala nejpřednější místo
mezi ostatním romantickým uměním. Skladatelé hledali a nalézali mnohé cesty, které sledovaly jejich snahu po novém, jedinečném a osobitém vyjádření nálad, citů a pocitů. Opouštěli zákony klasické kompozice, odhalovali dosud neznámou barvu zvuku orchestru, hledali nové kombinace nástrojů, vítali jejich stavebné zdokonalování i zrod nástrojů nových.
Snahu o podporu nových vyjadřovacích možností hudby měl zajisté na mysli i vídeňský nástrojař Jan Jiří Staufer, když v roce 1823 postavil nový nástroj, nazvaný kytarové violoncello, někdy též nazývaný smyčcová kytara d'amour. Nejznámějším pojmenováním nástroje však bylo arpeggione, snad pro větší možnost hry rozložených akordů arpeggiovým způsobem….kytarové violoncello záhy upadlo v zapomenutí a jediné, co nám je dosud připomíná, je Sonáta a moll pro arpeggione a klavír, kterou zkomponoval v listopadu r. 1824 Franz Schubert (1797-1827) s velkým citem pro všechny možnosti , jichž byl nástroj schopen. Sonáta h moll na rozdíl od neživotného nástroje neupadla v zapomenutí, ale pro svou uměleckou hodnotu žije dále na koncertních pódiích v úpravách pro violoncello, housle nebo kytaru, k nimž se později připojila i úprava pro violu. Na naší gramofonové desce je nahrána úprava pro violu a klavír Hanse Drechsela, který v maximální míře zachoval Schubertův originální zápis. Skladba dává velkou příležitost k uplatnění zvukové krásy violy a technické brilance interpreta.
Ačkoliv skladatelé romantismu v orchestrálních skladbách dovedli náležitě vyzvednout výrazové a barevné hodnoty violy, repertoár pro sólistické uplatnění vzrůstal velmi zvolna. Tím vítanější je zájem Roberta Schumanna (1810-1956), který v posledních letech svého tvůrčího života věnoval viole pozornost odpovídající jeho géniu. V roce 1851 zkomponoval čtyři skladby pro violu a klavír s názvem Pohádkové obrazy (Märchenbilder), op. 113, v roce 1853 čtyři skladby pro violu, klarinet a klavír s obdobným názvem. Pohádková vyprávění (Märchenerzahlungen), op, 132. Třebaže především Pohádková vyprávění patří mezi poslední autorovy kompozice, dávají lyrická melodika, hloubka citu a vpravdě romantický charakter těmto skladbám trvalou platnost. Pro svou výrazovou i technickou náročnost si však žádají interprety vysokých uměleckých kvalit, jichž dosahují umělci, podílející se na této nahrávce.
Olga Šotolová