Z komentáře k původnímu LP albu 1111 3904 vydaného Supraphonem v roce 1986:
Septuor, op. 20 vznikal na přelomu 18. a 19. století: Beethoven ho dokončil v prvých měsících roku 1899. Skladateli bylo tenkrát 30 let a vstupoval tedy právě v oné době do druhé poloviny svého života. Avšak tento předěl času je shodou okolností také určitým mezníkem i v Beethovenově tvorbě. Svůj Septuor představil autor veřejnosti 2. 4. 1800 na akademii ve vídeňském dvorním divadle, kde kromě jiného zazněla i jeho nedávno dokončená první symfonie; onen přelom 18. a 19. století je i dobou zrodu Beethovena-symfonika. Právě tenkrát však dochází i k obratu v Beethovenově komorní tvorbě: teprve v letech 1798-1800 komponuje svůj prvý soubor smyčcových kvartet, op. 18, žánr, který pak už zůstane trvalým centrem jeho komorního díla...význačné místo zde zaujímá typ divertimenta resp. serenády; oné lehčí zábavné hudby klasické éry...S tímto světem divertiment je spjat i Septuor op. 20.; poutá ho k němu jak celkový charakter hudby, vícevěté stavební schéma tak blízké suitě i netypizovaná nástrojová sestava s účastí dechů. Na druhé straně se však Beethovenův opus 20 z tohoto moře vesměs nenáročné spotřební hudby klasické éry vyčleňuje svou uměleckou úrovní:
spíše než pravé divertimento je Septuor - jak bylo kdysi napsáno - apoteózou tohoto žánru;
je povýšením zábavné hudby svého času do sféry velkého umění...Septuor se stal hned od premiéry také jednou z Beethovenových skladeb nejpopulárnějších, což se odrazilo i v celé řadě dobových aranžmá díla...Může proto překvapit, že skladatel se později o svém Septuoru vyjádřil kriticky jako o díle, v němž je sice hodně citu, ale málo umění. To byl ovšem jen soud hlediska pozdější Beethovenovy tvorby, patřící už cele novému století. Septuor, op. 20 je jedním z posledních a přitom vrcholných vtělení žánru, který odchází z evropské hudby spolu se světem klasicismu 18. století.
Jan Kouba