Pokud bychom otevřeli pomyslný generální katalog zvukových záznamů vzniklých v první polovině dvacátého století, nenalezli bychom v něm do roku 1930 snad žádnou značku gramodesek, na nichž by nebyl četnými nahrávkami zastoupen univerzální tenorista Valentin Šindler (1883-1957). Poprvé zazněl jeho hlas z fonoválečků značky Edison a Pathé již v prvním desetiletí dvacátého století a později vznikl nespočet snímků, které nazpíval jak sólově, tak společně s dalšími zpěváky. Na řadě gramodesek byl mimoto kryt pseudonymy Jarka Cholínský (narodil se v Cholině) či Zdeněk Marek; jeho bratr Antonín zase používal umělecký pseudonym Tonek Š. Sentenský, provázený dovětkem "lyrický tenor". Žádný pseudonym nepoužíval pouze jeho třetí bratr Václav.
Repertoár nahrávek bratří Šindlerových byl skutečně bezbřehý - od operních árií přes národní písně a dobové populární šlágry až po scénky pro děti, kdy se bratři Valentin a Václav ve svých "plkačkách" stylizovali do postav Stréčka Matěje Křópala a Joséfka Melhobe z Břochovan, kteří ve scénkách vyprávěných hanáckým nářečím dobově představovali jakousi slováckou "přitróbló" obdobu dvojice Spejbla a Hurvínka.
Pokud jde o pěvecký projev kteréhokoliv ze tří zpívajících bratrů Šindlerových, vyznačoval se naprostou zaměnitelností jejich tenorů. V éře mechanického nahrávání gramodesek, tedy zhruba do konce dvacátých let, ovšem takové hlasy nahrávacím technikům vyhovovaly, neboť byly posazeny do středu kmitočtového rozsahu zaznamenatelného tehdejší poměrně primitivní technologií. Velice podobným hlasem jako Valentin Šindler vládl například i jistý Karel Vohnický, který nahrával četné gramodesky výlučně pro koncern Artiphon. Vzhledem ke skutečnosti, že Vohnický nahrával i stejné tituly jako Valentin Šindler, je na místě otázka, zda ve skutečnosti nešlo jen o Valentinův další přivýdělek pod jiným jménem.
Ale dosti negativ a pochybností. Pro tuto sestavu písniček jsme se pokusili vybrat to nejlepší, co bratři Šindlerové natočili na gramodesky v letech 1911-1929. I když jde nutně o výběr subjektivní, každopádně odráží dobový vkus obecenstva v době, kdy ještě neexistoval diktát rozhlasu, natož televize.
A ještě dovětek k osudům Valentina Šindlera. Ze služeb gramofonové firmy Homokord byl jako firemní zpěvák uvolněn pro údajné "ochabnutí hlasové svěžesti". Doporučil tedy za sebe svého bratra Antonína a natočil ještě několik snímků pro etiketu Polydor, pro niž v té době nahrávali téměř výlučně brněnští umělci. Objevil se v několika českých zvukových filmech a v dalších letech sklízel velké úspěchy v rozhlase a na veřejných vystoupeních se svou postavičkou plkajícího Stréčka Křópala. V letech 1952-1956 byl angažován jako hlasový poradce Uměleckého souboru národní bezpečnosti v Praze.

Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel