Komentář k původnímu albu DV 10133 vydanému v Supraphonu v roce 1963:
Džezová hudba má - vedle mnoha společných znaků - celou řadu specifických rysů, s nimiž se v ostatních hudebních oborech nesetkáme.
Patří mezi ně i odlišné postavení sólisty ve skupině či orchestru, džezový sólista je totiž na rozdíl od interpreta hudby vážně nejen umělcem reprodukčním,
který svým způsobem vyjadřuje myšlenku skladatele díla, ale současně přispívá více či méně ke konečné tvářnosti skladby,
a tím také spolupůsobí při vytváření její hodnoty svou improvizací...
Na třech snímcích se nám představí jako sólisté členové našeho nemladšího a přitom nejpozoruhodnějšího džezového souboru S+H Q, a to kytarista Antonín Julina,
který hraje vlastní skladbu "Dva svišti", baryton saxofonista Jan Konopásek, v jehož provedení uslyšíte Velebného skladbu "Jedno okno", a konečně skladatel a aranžér Karel Velebný,
kterého uvádíme v jeho skladbě "Dobří lidé ještě nevymřeli"; hraje sólo nejen na vibrafon, ale především na basklarinet, u nás tímto způsobem v džezu poprvé použitý...
Na improvizovaném projevu sólistů je do značné míry založena také hra orchestru Metronom, který má ovšem díky svému poněkud většímu obsazení více možností uplatnit přínos aranžéra. Na rozdíl od snímků S+H Q, kde jde v podstatě vždy jen o jednoho sólistu a jeho představu díla, v nahrávce Russellovy skladby "Stratusphunk" orchestrem Metronom rozvíjí své improvizace postupně 2 sólisté (Ivo Preis-trubka, Miroslav Krýsl-altsaxofon, a Rudolf Dašek-kytara), z nichž každý má vytvořit vlastní ucelenou plochu, vzájemně na sebe navazující. Mezi ukázky skladeb prokomponovanějšího charakteru můžeme zařadit všechny nahrávky Tanečního orchestru Čs. rozhlasu, řízeného Karlem Krautgartnerem, snímek orchestru Karla Vlacha i jednu nahrávku orchestru Gustava Broma. Ačkoliv i zde má sólista určitou svobodu, musí se daleko více opírat o doprovod ostatních nástrojů, který je dosti podrobně propracován, má důležitou funkci podpůrnou a musí být proto improvizujícím hráčem respektován.
Poněkud mimořádné postavení má sólo bubeníka Vladimíra Žižky ve skladbě Vlastimila Hály "Bit, či nebit", hrané orchestrem Karla Vlacha. Bicí nástroje díky svému specifickému rytmickému založení mohou jen v značném omezení vytvořit vlastní melodickou linku; omezují se spíše na breakovité vyplnění určených mezer. Sóla Milana Ulricha na tenorsaxofon ve skladbě Alfonze Jindry "Dnes není všední den" (hraje TOČR) má chórusový charakter, který je typický pro malé skupiny ...
Jako altsaxofonisté se představí Karel Krautgartner (ve skladbě Kamila Hály "Ty" hraje TOČR) a brněnský František Navrátil (ve skladbě Josefa Blahy "Na lišeňském trhu", hraje orchestr Gustava Broma) - v obou případech snad můžeme říci, že sólista nejvíce přispívá k vytvoření konečného tvaru skladby. Konečně poslední prací tohoto typu je "Lento" Alfonse Jindry (hraje TOČR, sólo na klapkový trombón Artur Hollitzer), kde se setkáme s poměrně největším přínosem aranžéra ke konečnému výsledku.
Na zcela opačném pólu než improvizovaná sóla stojí třívětá "Suita pro trubku" Jaromíra Hniličky, hraná autorem za doprovodu orchestru Gustava Broma. V této skladbě je výkon interpreta zcela podřízen záměru skladatele, nehledě na to, že jejich totožnost je do určité míry předpokladem pro to, aby skladba vůbec mohla vzniknout.
Stanislav Titzl