Z komentáře k původnímu LP albu 1 15 1138 vydanému Supraphonem v roce 1972:
V době, kdy se jazz a nová pop music - rock - spolu stále více sbližují, k potěšení jedné části posluchačů a k zármutku a rozhořčení druhé, napsal mi nedávno jeden z těch druhých: "Člověk by si nejraději znovu založil svůj vlastní amatérský jazz kvintet, aby těm ostatním ukázal, jak se má hrát. Nebyly by v něm žádné elektrizované nástroje, ale poctivý kontrabas, poctivý klavír, bicí a jeden sax s trubkou nebo trombónem."
SHQ Karla Velebného sice tomuto předepsanému obsazení neodpovídá do detailu, ale svým duchem a způsobem hry vyjadřuje to, po čem roduvěrní jazzoví muzikanti i posluchači volají. Je to hudba, která se poučila na lecčems, co přinesla poslední desetiletí jazzového vývoje, ale vychází přitom ze spolehlivého moderního mainstreamu, z poctivých jazzových kořenů, rozvíjených za pomoci zkušeného profesionálního muzikantství.
Název desky nebyl zvolen náhodně. Motus, pohyb, je skutečně ústřední hybnou silou této hudby. Základní rytmus bicích nástrojů probíhá téměř neustále v osminách a spolu s rytmickými pohybem kontrabasu svědčí o oné injekci, kterou Velebného SHQ vybavila rytmika poslední doby...Vedle Velebného muzikantského názoru se na desce ovšem nezapře ani Velebného osobitý styl pro humor, známý z jeho bohaté literární a herecké činnosti. Spojovací zvuky i drobné muzikantské špílce, vycházející z programových názvů skladeb, naznačují, že jazz není dobře brát přespříliš vážně.
Což je poznání, k němuž zatím nedospělo příliš mnoho jazzových fanoušků - o kriticích ani nemluvě.
Lubomír Dorůžka