Z komentáře k původnímu LP albu DV 5406 vydanému v Supraphonu v roce 1969 a jež nyní vydáváme poprvé digitálně:
Tato deska nás zavádí do epochy, v níž krystalizoval a nakonec byl probojován nový sloh, vytvářející základy hudebního klasicismu nejen českého,
nýbrž celoevropského stylu vrcholícího vídeňskými klasiky (Haydnem, Mozartem a Beethovenem). Počátky zmíněné epochy sahají do pozdního baroka,
kdy se těžiště hudební produkce přesouvalo z chrámů na půdu šlechtických zámků. Pro vznik klasické symfonie má tento proces zvlášť velký význam;
se vznikem zámeckých kapel, dobře vybavených orchestrů, vytvářel se nutně i požadavek hledat nové žánry, v nichž by bylo kapelám umožněno
představovat se šlechtickému obecenstvu samostatně, bez účasti zpěváků a sboru, a přitom ve svěží a nové podobě. Rozrostla se orchestrální tvorba -
symfonie, koncerty, předehry. Běžný pohled na hudební produkci jaroměřického sídla hraběte Jana Adama Questenberka a na tvorbu tamějšího kapelníka, tenoristy a organizátora -
FRANTIŠKA JANA MÍČI (1694-1744) - nás na prvý pohled nepřesvědčí o výjimečné kvantitě a kvalitě dochovaných skladeb zmíněného druhu.
Převládaly tu většinou opery, drobná oratoria a příležitostné kantáty, určené ke společenským událostem jaroměřického dvora....Objevení Symfonie D dur vnáší zásadní
obrat v hodnocení Míčova významu. Samostatnost a rozměr tohoto díla...vyvolává spor o autorství (dílo je připisováno později žijícímu F.A.Míčovi). V případě pravosti Míčova autorství
by již nebylo pochyb o mimořádném skladatelově vlivu především na mannheimskou školu. Je známo, že VÁCLAV STAMIC (1717-1757) vyrůstal v poměrné Míčově blízkosti.
Z komentáře k původnímu LP albu DV 5406 vydanému v Supraphonu v roce 1969 a jež nyní vydáváme poprvé digitálně:
Tato deska nás zavádí do epochy, v níž krystalizoval a nakonec byl probojován nový sloh, vytvářející základy hudebního klasicismu nejen českého,
nýbrž celoevropského stylu vrcholícího vídeňskými klasiky (Haydnem, Mozartem a Beethovenem). Počátky zmíněné epochy sahají do pozdního baroka,
kdy se těžiště hudební produkce přesouvalo z chrámů na půdu šlechtických zámků. Pro vznik klasické symfonie má tento proces zvlášť velký význam;
se vznikem zámeckých kapel, dobře vybavených orchestrů, vytvářel se nutně i požadavek hledat nové žánry, v nichž by bylo kapelám umožněno
představovat se šlechtickému obecenstvu samostatně, bez účasti zpěváků a sboru, a přitom ve svěží a nové podobě. Rozrostla se orchestrální tvorba -
symfonie, koncerty, předehry. Běžný pohled na hudební produkci jaroměřického sídla hraběte Jana Adama Questenberka a na tvorbu tamějšího kapelníka, tenoristy a organizátora -
FRANTIŠKA JANA MÍČI (1694-1744) - nás na prvý pohled nepřesvědčí o výjimečné kvantitě a kvalitě dochovaných skladeb zmíněného druhu.
Převládaly tu většinou opery, drobná oratoria a příležitostné kantáty, určené ke společenským událostem jaroměřického dvora....Objevení Symfonie D dur vnáší zásadní
obrat v hodnocení Míčova významu. Samostatnost a rozměr tohoto díla...vyvolává spor o autorství (dílo je připisováno později žijícímu F.A.Míčovi). V případě pravosti Míčova autorství
by již nebylo pochyb o mimořádném skladatelově vlivu především na mannheimskou školu. Je známo, že VÁCLAV STAMIC (1717-1757) vyrůstal v poměrné Míčově blízkosti.
Význam Stamicův je nesporný. Dnes bychom jeho školu nazvali tvůrčí skupinou českých hudebních emigrantů (J.V. Stamic, F.X.Richter, J.Čart, A.Fils) jednotně vytvářeli nový sloh.
Položili základy sonátové formy a sonátového cyklu. Stamicem zakotvil do praxe tématický dualismus...dovedl sonátovou formu v rovinu takové jistoty, že s ní mohl jednat už i jako s hříčkou. Důkazem toho je právě Symfonie A dur "Jarní".
Překotný vývoj klasicismu, rozvoj hudebních institucí, soustřeďujících se v obchodních centrech, podmiňoval vznik dalších škol, a to především ve větších městech.
V době rozkvětu velkého berlínského operního orchestru, soustředila se kolem severoněmecké školy opět řada českých hudebních emigrantů. Patřili k nim i bratři Bendové, z nich oba se oddali studiu operních děl, ovládajících tamější repertoár. Mladší z nich, JIŘÍ ANTONÍN BENDA (1722-95), prožil předtím významné tvůrčí období v Gotě.
Kapelnické místo mu umožnilo vytvořit řadu orchestrálních děl. I když je dnes jeho největší význam spatřován v tvorbě melodramatické, můžeme považovat za ironii osudu,
že z 30 symfonií je bezpečně známa pouze jediná - Symfonie B dur z roku 1755. Ti, kdož by zde chtěli hledat pokračování mannheimské školy, by asi neuspěli. Celá třívětá symfonie je totiž ještě silně pod vlivem barokní tradice a spíše ukázkou Bendovy mistrovské přizpůsobivosti přetrvávajícímu baroknímu ovzduší působiště J.S. Bacha...
Stamic i Benda spadají do velké skupiny české hudební emigrace 18. století...Pro Stamice i Bendu znamenal emigrace zakotvení, možnost umělecky se realizovat,
pro JOSEFA MYSLIVEČKA (1737-81) to byla reprezentace jeho geniální invence a tvůrčí plodnosti, tu a tam vyhovující líbeznosti vkusu nenasytné zpěvnosti Italů
a při pokusu o vážnější přístup, jenž by byl v souladu s osobností, nakonec tragicky narážející na neporozumění (opera Armida z roku 1780). Mysliveček přinesl do instrumentální
hudby bal canto - melodičnost vokálního zpěvu. Svěžest jeho nápadů upoutala samotného Mozarta. Symfonií D dur u něj tento žánr vrcholí. Dílem prozařuje vrcholný optimismus, jako by líčil náladu letního dne...
Miloš Pokora