Z komentáře k původnímu LP albu 11 0275 vydanému Pantonem v roce 1972 - nyní vydávanému Supraphonem poprvé digitálně.

Když se před druhou světovou válkou chýlil Vítězslavu Novákovi věk zvolna k sedmdesátce, zdálo se, že jako tvůrce již vlastně všechno řekl...
Příval hrozivých událostí však rozhodl jinak. Umělec Novákova rodu musel se znovu vzchopit k nové, vzhledem k jeho stáří nadlidské úloze.
Doba nejen žádala, aby znovu hudbou promluvil, ale aby v jistém smyslu řekl až teď to hlavní.
Pro okruh kompozic, které jsou poznamenány silným dobovým akcentem, je zvlášť příznačný III. smyčcový kvartet z roku 1938. Novák se chtěl původně tímto dílem rozloučit se svou komorní tvorbou, uzavřít ji jakýmsi komorním epilogem. Ve svém výkladu...nastínil program dvou částí kvartet: I. Mladost. II. Loučení s ní ..Podle Novákova svědectví vznikla první věta III. kvartetu "poměrně snadno" a můžeme se domnívat, že byla pravou novákovskou odpovědí na stísněnou životní atmosféru z počátku roku 1938. Zanedlouho i sám skladatel ztrácel duševní klid a soustředění pro své tvůrčí záměry; po dobu sedmi měsíců se mu nepodařilo dílo dokončit. K druhé části kvartetu, jejíž program zatím dostal symbolický význam, se vrátil až na podzim. Loučení s mladostí mělo nyní závažnější pozadí; úděl umělce umocňovala hrozící tragedie národa a země. Druhá věta...začala vyrůstat jako bolestný zpěv se smutečními variacemi..Formálně se tato část dělí na tři variační pásma, kterým skladatel připsal výklad: divoká bolest, pohřbívání mladosti, rezignace. ..premiéra se konala necelé dva měsíce před osudným 15. březnem 1939.
Sonátu g moll pro violoncello a klavír z r. 1941 najdeme v chronologickém uspořádání Novákových skladeb v blízkém sousedství třetího kvartetu...Porovnáme-li však data dokončení, objeví se nám časové rozpětí více než dvou let. V těchto, jak skladatel stroze poznamenal "umělecky pasívních letech", sice nenašel sílu k nové tvorbě, zato jeho hudba zněla v koncertních síních jako symbol národní síly a nepoddajnosti.
Nový návrat ke komorní tvorbě přinesl dílo vpravdě úžasné. Jako by se všechna nahromaděná tvůrčí energie přenesla do violoncella a klavíru a rozpoutala pravé pandemonium....I po letech skladatel o svém díle hovořil a psal s velkým vzrušením a líčil je jako výbuch nenávisti vůči nacistické zvůli, jako projev uměleckého protestu...
Václav Břešťák