Traduje se, že serenáda d moll pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas op. 44 napsal Antonín Dvořák pod dojmem provedení jedné Mozartovy dechové serenády Vídeňskými filharmoniky. Ať už byl podnět k zrodu skladby jakýkoli, vzniklo v lednu roku 1878 dílo značně odlišné od dřívější serenády E dur. Jak bylo obvyklé v decových kasacích a divertimentech 18. století, počíná i Dvořákova skladba hudbou pochodového rázu.Hned ve vstupních taktech ji charakterizuje lehce parodický podtext, vyplývající z kontrastu svěží invence a poněkud strnulé stylizace v příznačné manýře pochodů smutečních. Také druhá věta jako by se nejprve pousmála nad úkroky a úklonami staromódních kavalírů, zaujatých menuetem, ale potom se rozezní jadrnými tóny, patřícími spíše lidovému tanci na mlatě než rokokovému cupitání po vyleštěných parketách. Následuje část neklamně vede dominujícíc líbezná kantiléna do polohy lyrického amoróza, čili, jak to vyjádřil jeden z prvých rozborů díla - "sladký souzvuk nástrojů je tu výrazem milostných citů upřímných, vřelých a čistých". Finále pak uzavírá tento žánrový obraz působivou veselou variantou úvodního pochodu....