Z komentáře k původnímu LP albu 0 12 2316, které vydal Supraphon v roce 1978 a které nyní vydáváme poprvé digitálně:
Mezi českými operními pěvci naší doby nebylo a není mnoho těch, jejichž interpretační umění by po celou dráhu vytrvale zdobila pečeť
dokonalosti v takové míře, jako tomu bylo v případě sopranistky DRAHOMÍRY TIKALOVÉ.
Budiž řečeno hned úvodem a bez nejmenší nadsázky, že tato pěvkyně byla a je skutečným mistrem zpěvu tak, jak ji k tomu přivedla vrozená vloha,
nikdy neochabující píle ve studiu i zavazující pocit zodpovědnosti vůči umělecké práci a publiku....
Všechny jmenované operní a koncertní party přinesly Drahomíře Tikalové množství náročné i zajímavé práce po boku jiných pěvců Talichovy i následující pěvecké generace Národního divadla.
Všechny jí přinesly úspěchy, jichž pěvkyně dosahovala i na scénách zahraničních...ale přesto jedna z nich měla v její tvorbě klíčový význam.
Byla to Verdiho Aida, kterou lze pokládat za jeden z vrcholů celé jevištní tvorby Drahomíry Tikalové. Byl to výkon, jaký se na českém operním jevišti naší doby objeví jen velice zřídka
- celá tato kreace umělkyně vyznačovala se dokonalou interpretační syntézou, stylovostí i vzorným pěveckým podáním. Byla přímo vzorovou ukázkou toho, jak interpretačně přistupovat k této partii.
Dokonalé pěvecké provedení tohoto přetěžkého partu bylo v jejím případě samozřejmostí.
Zvláště je však třeba připomenout nezapomenutelné jevištní ztvárnění, kdy byl hluboce prožit výraz latentního smutku, neschopného slz, při němž tím více vyniklo bezvýchodné a tragické postavení Aidy.
Zářivý, nosný i zvláštní něhou jímavý soprán umělkyně dosáhl právě v této roli množstvím niterných nuancí, kontrastujících k dramatickým akcentům i zpěvu perfektní kantilény ojedinělé interpretační naléhavosti.
Česká pěvkyně Drahomíra Tikalová, třebaže už nepatřila k legendární generaci "zlaté éry zpěvu",
se jí v naší střízlivé době opět vyrovnala.
Její talent, intelekt, umělecká pokora i dobré srdce jí v tom byly vydatně nápomocny.
Miloslav Pospíšil