Z komentáře k původnímu 2LP kompletu 1110 3901 vydanému Supraphonem v roce 1984, jež nyní vydáváme poprvé digitálně:
V úctyhodné řadě dvacetiosmi koncertantních instrumentílních skladeb BOHUSLAVA MARTIN (1890-1959) nalezneme i čtyři věnované violoncellu.
Tři z nich jsou zachyceny na naší nahrávce se západoněmeckou violoncellistkou Angelicou Mayovou. Chybí pouze Concertino pro violoncello, dechové nástroje,
klavír a bicí, komponované roku 1924, zanedlouho po příchodu do Paříže, kde mladý skladatel sbíral zkušenosti k prvnímu velkému tvůrčímu rozletu.
Inspirující prostředí velkoměsta nad Seinou s neopakovatelnou sugestivní atmosférouovlivnilo příznivě rychlý rozvoj velkého talentu a ten záhy vydal první
plody, které vzbudily svou originalitou zaslouženou pozornost nejen doma, ale i v cizině...
1. violoncellový koncert Bohuslava Martinů je vynikající tvůrčí čin velkého uměleckého vzepětí. Myšlenkovým jádrem je překrásné, široké, výrazově bohaté adagio,
z jehož melodií dýchá vřelý cit lásky k rodnému kraji. Rámec tvoří poněkud trpké, ale mužně odhodlané allegro a veselé finále, přerušené jen na chvíli klidnější
lyrickou epizodou.
Zájem probuzený prací na revizi violoncellového koncertu přeznívá ještě do Sonaty da camera pro violoncello a komorní orchestr, komponaované v listopadu a prosinci 1940
v Aix-de-Provence ve velmi těžkých životních podmínkách. Martinů, v té době exulant, který neměl více spatřit milovanou rodnou zemi, jej komponova pro švýcarského cellistu Henry Honeggera jako výraz vděčnosti za pomoc, kteru mu přátelé ve Švýcarsku poskytli v kritické situaci. Je to poslední skladba před odjezdem do USA, kde k ní zanedlouho vznikla sesterská Sonata da camera pro housle a orchestr. Jak to odpovídá charakteru nástroje, je violoncellová Sonata laděna spíše elegicky a její výrazové těžiště leží opět ve volné větě střední, z jejíž hudby promlouvají vášnivé vzpomínky na vzdálenou trpící vlast...Zvláštní osud měl 2. koncert pro violoncello a orchestr. Martinů jej vytvořil v New Yorku v době od 20. prosince 1944 do 26. února 1945, ale dílo muselo plných dvacet let čekat na provedení a vydání..
Byl to opět stesk po domově, vystupňovaný atmosférou blížících se Vánoc, který vtiskl skladateli pero do ruky a z toho nepochybně vyvěrá dojemně tklivá, vzpomínková nálada díla. Je to nejlyričtější ze všech koncertantních skladeb Bohuslava Martinů...
Jaroslav Holeček