Z komentáře k původnímu LP albu 11 0180-11 vydanému Supraphonem v roce 1989 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně!
Formou pocty projevuje umělec řečí svého umění svůj vztah k umělci druhému, téhož nebo jiného oboru; tím se zároveň potvrzuje, že všechna umění mají tutéž substanci.
Nevím, nakolik Emil Viklický věděl o Joanovi Miróovi, že měl náruživý zájem o hudbu, že ji převáděl do obrazových znaků, že byl skvělý tanečník s rytmem v krvi. Určitě to poznal.
Objevil souzvuk černé a žluté jako typický miróovský, spolu s veršem Jacquese Préverta: "Ptáci šíleně žlutí odění v spálenou čerň".
Malíř Miró neuznával rozdíl mezi jevy malými a velkými, mezi sluncem a pavoukem, květinou a hvězdou, neexistovala vzdálenost, kterou by nedovedl překlenout.
Přál si být mezinárodním Kataláncem a jakkoliv je to zdánlivě protismyslné, také se jím stal.
Jestliže Viklický ve suitě pro dvě kvarteta zvolil zcela neobvyklé obsazení dvou odlišných hudebních souborů , smyčcového a jazzového, počínal si naprosto adekvátně duchu Miróově.
Že je ve zvuku nesmísil, ale ponechal oddělené, odpovídá Miróovu smyslu pro čisté kvality...
Jako se Miró hlasil ke svému katalánství, hlásí se Viklický k Moravě s přirozeným dědictvím Leoše Janáčka.
Pocta Miróovi určila charakter celé desky. Její druhá strana, věnovaná jazzovým skladbám, se k ní připojuje společným harmonicko-rytmickým jazykem...
Eva Petrová