Z komentáře k původnímu LP albu 1 10 2177 vydaného v Supraphonu v roce 1977 a vycházejícího nyní poprvé digitálně:
...Skladatelská tvář IVO JIRÁSKA (nar. 1920) má mnoho podob, jeho tvorba se rozprostírá ve velmi širokém spektru, ale často se hovoří
o dvou krajních bodech jeho uměleckého snažení - na jedné straně o jeho smyslu pro humor v hudbě a na druhé straně o hudbě plné filozofické hloubky i tragiky.
To však je názor poněkud zjednodušený. Ivo Jirásek má skutečně v soudobé tvorbě vzácný smysl pro úsměv, vtip, humor, ironii i satiru ve všech jeho odstínech.
Tyto rysy vystupují občas i ze skladeb, které nemají ve svém celku odlehčený charakter. Poslední léta jsou však zřetelně poznamenána skladatelovou
tendencí ke skladbám, které se svým myšlenkovým obsahem zabývají nejzávažnějšími filozofickými otázkami, podstatou lidské existence, smyslu života,
posláním jedince v současném světě a jeho poměrem ke světu. K těmto skladbám patří především Stabat Mater (1968), opera Danse Macabre (1971) a konečně
i Symfonie z roku 1974, označována jako Matka Naděje. Všechna tato tři díla - kantáta, opera i symfonie by však mohla nést jediný společný a stručný
podtitul - Osud člověka....
Jan Šmolík