Z komentáře k původnímu LP albu 1 10 2074 vydanému Supraphonem v roce 1970 a vycházejícímu nyní poprvé digitálně:
Bartókův Koncert pro dva klavíry, bicí nástroje a orchestr náleží k dílům, v nichž se setkává dvojí krystalizace jednoho a téhož
pronikavého kompozičního vrhu. Partitura je datována do prosince 1940 a tato doba ji zařazuje mezi Šestý smyčcový kvartet (1939) a Koncert pro orchestr (1943), tedy do času pozdního změkčování a zjasňování celého Bartókova projevu. Svým původem však koncert není než orchestrální verzí proslulé Sonáty pro dva klavíry a bicí nástroje z r.1937, těsně spjaté s Hudbou pro nástroje strunné, bicí a celestu. Ta vznikla o rok dřív...Premiéra Koncertu se konala 21. ledna 1943. Newyorský filharmonický orchestr řídil Fritz Reiner, klavírní party hráli BÉLA BARTÓK a jeho paní Ditta Pásztory. Bylo to shodou okolností vůbec poslední veřejné vystoupení skladatelovo.
FRANCIS POULENC byl mezi osobnostmi Pařížské "šestky" snad jediný, jehož osobní naturel se takřka bezezbytku ztotožnil se stěžejními myšlenkami aforistické estetiky, sepsané Cocteauem v Kohoutu a Harlekýnu. Samo jeho životní dílo tíhlo do jisté míry ke stručnosti a když Poulenc v roce 1963 zemřel, zanechal v jednasedmdesáti letech zhruba dvacet děl klavírních, deset komorních, pětadvacet písňových cyklů, čtyři opery a jednotlivá díla duchovní. Jejich doménou byla průhledná, čirá forma, jasnost, zkratka, výrazně modelované inspirační podněty, klasická úsměvnost i jarryovský vtip. Poulenc byl v pravém slova smyslu protějškem tragického dramatismu Honeggerova a velké tvůrčí rozlohy Milhaudovy. Byl lyrikem a jeho nejhlubší stránky jsou nesporně v písni. Symfonická tvorba ho příliš nelákala a kromě Symfonietty (1937) jsou tu z tohoto oboru jen čtyři koncerty. Znalci je prohlašují za díla vedlejší linie, nicméně ve světě patří Poulenc k dílům nejhranějším, ať již jde o partituru cembalovou (1928), varhanní (1938) nebo klavírní (1949). Stejné oblibě se těší Koncert pro dva klavíry, v němž Poulenc, sám brilantní klavírista a stylista, komponuje ideu klavírního koncertu založenou v typologii mozartovské...Poprvé zazněl koncert na festivalu ISCM v Benátkách 5.9.1932. Sóla hráli skladatel a Jacques Febrier, orchestr divadla La Scala řídil Desiré Defauw.
Michaela Kopecká