Komentář Jiřího Černého k původnímu EP albu 81 0393-7 311 s folkovými písněmi v podání Pavlíny Jíšové a přátel, jež vydal Panton v roce 1989 a které nyní vychází v Supraphonu poprvé digitálně
Přišla, zazpívala, a všichni jsme žasli. A čtyři dny jsme dávali pozor, jestli ještě nebude někde ke slyšení, se svou mateřskou bluegrassovou skupimou Sem tam, v nějaké kombinaci s Pavlem Žalmanem Lohonkou nebo s kýmkoli při nočních jamsessions. Tak si pamatuji plzeňskou Portu 1982 a Pavlínu Jíšovou. Ještě jí nebylo celých dvacet, narozeniny má 21. září, jako spisovatel H.G. Wells a písničkář Leonard Cohen. Pavlína zpívala jakoby nic a zrovna tak hrála na housle. Když se ale svým ječákem opřela v My Tennessee Mountain Home do horních poloh, nebyla o nic horší než countryová superhvězda Dolly Partonová. Skupina Sem tam získala malou Portu, rok nato už velkou. Pavlína studovala v Českých Budějovicích pedagogickou fakultu a zpívala tam střídavě s kdekým.
("Jsme tu na jihu jak v manéži"psala mi jednou, "koně běhají z místa na místo, ale nemohou utéci ven, musí se zařadit"). Po Čechách se o ní vědělo a nápad udělat z ní českou Dolly měl leckdo, naštěstí ne Pavlína. Nedopustila se tradičního omylu přírodních talentů a nepřesídlila ani později do Prahy, z podobně obdařených zpěvaček snad jako jediná vedle brněnské Hany Ulrychové. Ostatně zdání o samorostu je skutečností jen u její přímočaré, živáčkovské povahy, předurčené ke strmým radostem a nedlouhým smuténkám. Zpívat se učila řádně, u profesorky Nováčkové-Šachlové, jako všechny přední jihočeské zpěvačky, i jako Žalman. Svou představu o písničkách také nechytala jen z vody, jako sedmnáctiletá gymnazistka napsala slušnou seminární práci o přínosu Semaforu naší populární hudbě. A pokud je kdekoli vichřičná, na zkouškách vyniká pečlivostí, trpělivostí a sebekritičností. Vrozenou muzikálnost projevuje ve všem, čeho se svým husopasecky zdravým, ve všech polohách znělým hlasem dotkne. Neví, co je prosazovat se na úkor ostatních nebo zívat nad sborovým partem.
K oduševnění jejího projevu a zvýraznění vztahu k textu nejvíc přispívají koncerty s Žalmanovým triem (& Spol.: viz stejnojmenné album u Pantonu), tedy dvě kytary a tři hlasy, ještě s Antonínem Hlaváčem. Nakonec však Pavlínina první sólová gramodeska vznikla především z nápadu Roberta Křesťana, brněnského autora, banjisty a zpěváka, osy skupiny Poutníci. Zorganizoval společné natáčení s brněnsko-budějovickou improvizovanou partou a dal Pavlíně své dva vynikající texty a jednu melodii. I v dalších dvou písničkách, s její a Hlaváčovou hudbou a Žalmanovými slovy, nasloucháme jiné Pavlíně než té prvoplánové, dychtivé a bezproblémové. A člověka maně napadá, kolik poloh jejího zpěvu ještě neznáme a kolik si jich ještě objeví ona sama.