Z komentáře k původnímu LP albu 11 0692 vydanému Pantonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
TATO DESKA by se docela dobře mohla jmenovat Splněný klukovský sen, anebo nějak podobně, protože tím opravdu je. Na jaře 1974 jej začal Milan Svoboda ve šťastné chvíli, kdy se mohl opřít o několik mladých pražských jazzových skupin, jejichž členové utvořili jádro vznikajícího orchestru. Neměl v ruce ani za sebou nic co mohl jim a svým spolužákům z konzervatoře nabídnout. Nic a přece hodně - neuhasitelný elán a chuť, nadšení a touhu, ale i muzikantský cit a také vytrvalost. A dar strhující osobnosti. Dokázal nakazit všechny okolo sebe atmosférou plnou plánů a dostal je tam, kam chtěl. Pustili se s ním do tohoto nádherného dobrodružství zvaného jazzový big band...
A všechno se to vlastně podařilo - se zdánlivě nezávazného, ale cílevědomého a tvrdohlavého rozmaru kluků okolo pětadvaceti let (z nichž skoro polovička nejsou hudebníci z povolání), z muzicírování jen tak pro radost se stal historický fakt. Pražský big band už z dějin československého jazzu nikdo nevymaže. Máme před sebou kapelu vysokých interpretačních kvalit a s výbornou autorskou dílnou. Svoboda, Volf, Kocáb, Gera a Stivín vytvářejí svými kompozicemi vlastní tvář orchestru. Poučení z velkokapelového swingu a modernistických kompozic světových skladatelů a aranžérů se tu vzájemně prolíná se smyslem pro rockovou a jazzrockovou muziku, k níž big band generačně patří. Vznikají tak věci, které se do značné míry vymykají zavedeným představám o big bandovém zvuku a pojetí, které svoji aktuálností vzkřísily zájem mladého publika o zvuk velkých orchestrů. Obohacují novými prvky tradici big bandů a přitom zachovávají jejich výrazové prostředky a podstatu. Pražský big band přináší hudbu, v níž jsou pocity a myšlení generace zrozené v polovině tohoto století, přináší moderní, ale nebourá minulé. Váží si odkazu a dokáže jej rozvíjet. A v tom je smysl všeho moderního umění.
Ondřej Konrád