Z komentáře k CD, které vydal Supraphon poprvé v roce 1997 a nyní je uvolňuje i do digitálních obchodů:
Když poslouchám nový disk Jiřího Stivína se skladbami z doby okolo roku 1600 a později, vzpomínám si na výrok z okruhu marinistů o tom, že básník musí umět vzbudit podiv a neumí-li to, ať jde raději čistit koně...Stivínův způsob hry, jeho frázování, přístup k hudebnímu textu, jeho neklidná duše mága a veliká improvizační tvořivost, to všechno je z rodu onoho manýristického nepokoje. Nic není definitivní, harmonie je jen dočasná a z universa na nás občas hledí "ciel avaro" - prázdné nebe s demiurgrem kdesi v nekonečnu...Stivín si hraje tuto hudbu po svém. Není svázán ani staršími ani novějšími školami, pro svou magickou flétnu nepotřebuje ani Harnoncourta ani René Jacobse. Základem jeho hudebního života je rytmus, pulzace a něco jako prvotní melodický impuls. Zde si podává ruku s veškerou evolučně chápanou hudbou a přes improvizační živel jazzu se vrací k hudbě, která nezná jen přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Jemné variace, vkládané mezi skladby, fungují jako intermezza. Jsou vkusně stručné. Italský, nizozemský a anglický proud instrumentální hudby připomíná, jak vše velké mívá skrovné počátky. Hudba z okruhu anglické "masque" je i tentokrát mementem velikosti tohoto žánru. Multiinstrumentalista Stivín se zde ve volbě nástrojových kombinací střídmě drží zpátky a s jeho sóly i playbacky dokonale souzní Václav Uhlíř na varhany a cembalo. Jejich přesná souhra evokuje české přísloví ze 16. století: Trefil pištec bubeníka...
Miloš Štědroň