Z komentáře k původnímu LP albu 81 0741-1 011 vydanému Pantonem v roce 1988 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Skladatel, hudební teoretik, pedagog a organizační pracovník IVAN ŘEZÁČ (19124-1977) zanechal nepříliš rozsáhlé dílo, zato však v jednotlivých symfonických, komorních, vokálních a hudebně dramatických dílech cenný tvůrčí odkaz. K nejpozoruhodnějším jeho skladbám patří II. symfonie z roku 1961, symfonieta Návrat pro violoncello a orchestr z roku 1962, tři klavírní koncerty..., symfonieta Anděl na smetišti z téhož roku a skladba Kvadratura srdce pro smyčcové kvarteto a velký orchestr, jíž se v roce 1974 jeho tvorba de facto uzavřela. Záměr k vytvoření skladby vznikl za Řezáčova působení ve funkci ředitele orchestru Pražských symfoniků (FOK) v letech 1968-1976; součástí tohoto filharmonického uměleckého ústavu je od r. 1962 i světově proslulé Kvarteto města Prahy, jehož členům slíbil Řezáč k příležitosti 40. výročí založení orchestru (1934) napsat skladbu, v níž by jejich skvělé umění komorní hry mohlo zazářit na pozadí symfonického zvukového masivu. Nejde však o "klasické" řešení koncertantní formy, v jejímž rámci by party čtyř smyčcových nástrojů zaznívaly jako sólové hlasy; kvarteto je organicky začleněno do hudebního proudu a hraje spíše roli barevnou, než aby vystupovalo do popředí. Hudba tohoto díla má všechny typické znaky Řezáčova hudebního myšlení, založeného prvořadě na bohatě strukturované polyfonií faktuře a zaměřeného
k intelektuální reflexi, jež v komplikovaném pletivu odráží subjektivní prožitky autorovy. JIŘÍ TEML (nar.1935) ...svou skladatelskou zkušenost opřel o poznání neobyčejně poučné praktické činnosti v oblasti populární hudby; brzy se však začal soustřeďovat k rozsáhlejším formovým útvarům symfonickým, komorním i vokálním. V roce 1972 upoutalo širokou veřejnost první dílo, jež dokumentovalo Temlovu schopnost samostatné skladatelské práce velmi přesvědčivě: Fantasia appassionata pro varhany byla dokonce odměněna cenou v soutěži Pražského jara 1972. Tradiční kompoziční technika byla východiskem dalších Temlových skladeb až do roku 1977. Potom Koncertem pro housle a orchestr (1978-79) počíná další vývojová fáze, ve které inspirovaly Temla nové kompoziční techniky, jež ho zaujaly zejména u představitelů novodobé polské hudební kultury. Zatím nejpozoruhodnější syntézou, řešící vyrovnaně a celistvě vzájemný vztah všech kompozičních prvků, jsou Tři promenády pro orchestr a Fantasie-koncert pro housle, harfu a orchestr, obě z r. 1983. Do Temlova díla pronikl v jisté míře i moderní romantismus, ale nalezneme tu i obraz velkého dramatického střetnutí. Partitura je ve zvukovém řešení barevně velmi pestrá, využívá mimo jiné velmi zajímavě i melodických bicích nástrojů.
Petar Zapletal