Je-li řeč o největších mistrech klavíru našeho století, napadají nás jména jako Rachmaninov, Bartók, Prokofjev, ale sotva český skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959). A přesto je Martinů jedním z nejpilnějších moderních autorů klavírních skladeb: počet jeho klavírních skladeb je větší než u Prokofjeva a je srovnatelný právě s klavírním gigantem Bélou Bartókem. Je to tím zajímavější, že Martinů sám koncertním klavíristou nebyl a jeho technika hry na klavír nenabyla ani nadprůměrné zběhlosti. Čím méně má Martinů společného s tradičním a z vlastní nástrojové praxe vyrostlým klavírním cítěním, tím se klavírním oborem zaobíral častěji - se zvláštní oblibou využíval klavírního zvuku i ve svých symfonických partiturách - a tím je také ve svém přístupu k tomuto nástroji originálnější.
Pro svou nezávislost na velkých jménech klavírní literatury, a přesto mistrnou nástrojovou sazbu je klavírní dílo Martinů čím dál oblíbenější doma i v cizině, a k potřebě aktivních i pasivních zájemců o tuto nezpochybnitelnou hodnotu tedy Supraphon předkládá jeho digitální kompletní nahrávku. Zasloužil se o ni přední český pianista Emil Leichner, jehož vztah k Martinů dílu je institucializován jeho dlouholetou činností v Klavírním kvartetu Bohuslava Martinů. Úkolu nastudovat úplný sólový odkaz českého klasika 20. století se zhostil jako první klavírista vůbec.