Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 1183 vydanému Supraphonem v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Německo bylo vlastí varhan už od časů norimberského mistra Konráda Paumanna. Když přešly všechny hrůzy třicetileté války, vykvétala varhanní kultura do stále větší krásy. Tvorba německých mistrů vycházela ze dvou zdrojů. Sever se hlásil k tradici holandského mistra J.P. Sweelincka (zemřel 1621). Jeho školu charakterizoval přísný řád, pevná řehole kontrapunktu, jejími reprezentanty byli vesměs varhaníci chrámů protestantských. Jihoněmeckou školu založil Frescobaldiho žák J.J. Froberger. Jejím hlavním znakem je fantazie. varhanní rokoko bylo bližší právě tomuto směru - zkoumání možností formy a zvuku, citovým emocím. Johann Sebastian Bach, největší mistr varhanní kultury vůbec, však již překonal antagonismus těchto směrů a dokázal těžit z předností obou. Dovedl ocenit jak varhanní mystérium přísných severním Němců, tak i pozemsky výrazné a novou dobu předznamenávající emoce varhaníků z německého jihu. …Georg Böhm (1661-1733), jeden z významných Bachových předchůdců, vytvářel svojí tvorbou pojítko mezi mistry severoněmeckými a jihoněmeckými. Böhm byl vážen nejen pro své umění kontrapunktu, ale i pro pozoruhodnou schopnost náladových účinků. Preludium a fuga C dur patří k zářivě jasným projevům. Tvorba Franze Tundera (1614-1667), lubeckého varhaníka, představuje spojnici mezi světem Sweelinckovým a Scheidemannovým na jedné straně a fantazií bohatou tvorbou Buxtehudeho na straně druhé.Dílo Dietricha Buxtehudeho (1637-1707), Tunderova zetě a nástupce, je zvláštní subjektivní, citově vznícenou notou i zase monumentální mluvou, ve formě a stavbě vždy svobodně rozevlátou. Někdy jakoby se z dálky již tajemně hlásil romantismus.