Z komentáře k původnímu LP albu 11 0420 vydanému Pantonem v roce 1973 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
"Hudba je schopna vyjádřit ničivou a dusnou dramatičnost, pocity štěstí, smutek i extázi, melancholii spolu s bezprostřední radostí, a to nejen v hrubých obrysech, nýbrž v nejjemnějších odstínech, přechodech mezi nimi, které nejsou postižitelné slovy a jsou blízké snad pouze malířství." Tato Šostakovičova slova jakoby korespondovala se skladatelovou kvartetní tvorbou, v níž poznáme nejpřesvědčivěji tvůrčí ideály této podivuhodné umělecké osobnosti našeho věku. Od r. 1938 napsal Šostakovič čtrnáct
kvartetů. Získal zkušenosti nejdříve na pěti symfoniích a dvou operách, aby se plně soustředil na hodnoty nejsubtilnější a stvořil tak hudební svět, jenž se svým způsobem ocitá v rovině Beethovenově. Kvartet č. 13 je rovnocenným dovětkem XIV. symfonie. Dýchá obsahovostí hamletovské a faustovské polohy. Jeho nejvypjatější místa nesou znaky eticko-ideové fyziognomie XIV. symfonie. Při všem smutku je Kvartet č. 13 dílem mužným a pevným, elegickým, ne ovšem pesimistickým. Působí jako výjimečný umělecký přízrak o prchavosti, avšak přece jen opojení z lidského života....Je uměleckým činem, jenž inspiruje k přemýšlení o podstatě života a uchvacuje svou velkou krásou.
Partita pro violoncello a komorní ansámble Borise Alexandroviče Čajkovského (*1925) je výbornou uměleckou podobiznou svého autora, jenž je dokonale vybaven kompoziční technikou, invencí a schopností lapidárního hudebního vyjádření, jež je prosyceno vášnivou vzrušeností. Tato hudba, blízká zejména v úvodu až k persifláži, udivuje zvláštní sugescí svého fluida.. B.A.Čajkovskij zřejmě hledal nové zvukové a barevné prvky, aby v závěrečné části povznesl zpravidla koncertantně chápanou hudební formu do výšin filosofické přemýšlivosti. Tímto dílem se B.A.Čajkovskij představuje jako výrazná osobnost současné sovětské hudby.
Jiří Štilec, 1973