Komentář k původnímu EP 33 0397, které vydal Panton v roce 1976 a jež nyní vychází poprvé digitálně v Supraphonu:
Návraty jazzových souborů k historickým stylům již dnes asi nikoho nepřekvapí. Na přelomu padesátých a šedesátých let dosáhl mimořádně velké popularity tradiční jazz anglických orchestrů, který dokonce ovlivnil i hlavní proud populární hudby.
O deset let později se v omezenějším měřítku prosadil ragtime a svět se vlastně poprvé začal v širším měřítku seznamovat s obdivuhodným dílem černých i bílých klavíristů působících na počátku století. Pak se na obálkách gramofonových alb objevily dobové grafiky z dvacátých a třicátých let (či lépe jejich napodobeniny), a z gramofonových desek se začala linout dobová taneční hudba podle vzoru "krále jazzu" Paula Whitemana nebo ještě nostalgičtější zvuk napodobeniny orchestru, který kdysi hrával na střeše hotelu Pasadena. Je asi zcela logické, že společnost, unavená přemírou decibelů elektrické hudby, hledá na čas východisko v romantické kulise minulosti. Anebo má snad oživování staré taneční a jazzové hudby ještě hlubší a závažnější důvody? Ať tak či onak, nic z toho asi neplatí úplně pro československou tradiční scénu. Revivalistické jazzové hnutí u nás dostalo do svého vínku již těsně po druhé světové válce hlubší základy. Svědčí o tom i mnohé zvukové dokumenty. Tak například původní pražský jazzový soubor Jazz Fiddlers nahrál na své první album několik ragů v dobovém pojetí již dávno před tím, než světoví producenti objevili zajímavé skladby Scotta Joplina, Jamesa Scotta, Artie Matthewse, Josepha Lamba a dalších představitelů ragtimové hudby. Kromě toho zcela plánovitě rekonstruovali i neworleánský jazz, tradiční černošský jazz dvacátých let, chicagský jazz a rannou swingovou éru. Není tedy bez jisté zákonitosti, že tuto EP desku věnovali tvorbě jednoho z největších jazzmanů Duke Ellingtonovi. Ellington napsal mnoho výrazných melodických skladeb, ale jak konstatovalo několik jazzových kritiků, jejich kouzlo se ztrácí, když je nehraje sám autor se svým orchestrem. To však tak docela neplatí pro jazzové orchestry, které se pochopitelně nesnažily převézt Ellingtonovu tvorbu do jiné žánrové podoby, ale naopak se orientovaly i na rozvíjení reprodukčních prvků ellingtonovských kompozic. Ellington, který se chtěl stát původně malířem, měl velký cit pro zvukové barvy a jeho skladby hýřily mnohotvárnými zvukovými a harmonickými odstíny. Snad nejbizarnější zvukomalebnost se objevuje v tak zvaném Ellingtonovském "stylu džungle" a v "mood stylu", z nichž první plně vyplývá ze svého názvu a druhý syntetizoval různé formy venkovských a městských blues. Oba tyto směry jsou kromě standardní tvorby Duke Ellingtona zastoupeny i ve zvoleném repertoáru pražské revivalistické skupiny Jazz Fiddlers. Velký jazzový umělec, který se představil posluchačům také v Praze, již bohužel nežije. Jeho odkaz však přetrvává nejen na historických gramofonových deskách a filmových šotech, ale také v živém díle mladých jazzových interpretů. A tak ještě několik slov k souboru, který tuto desku nahrál. Na podzim r. 1973, po odchodu Karla Mezery, se vedení orchestru Jazz Fiddlers ujal saxofonista Petr Karen. Svými aranžmá zůstal věren původnímu stylovému zaměření orchestru, který se orientoval zejména na raný swing a harlémský jazz. V dubnu 1974 se soubor zúčastnil Mezinárodního dixielandového festivalu v Drážďanech a z tohoto vystoupení byla převzata i nahrávka, která vyšla v NDR na reprezentativní desce z tohoto festivalu. V listopadu téhož roku navštívili Jazz Fiddlers Švédsko a Dánsko, v květnu 1975 odjeli na koncertní turné do Švýcarska, kde také pořídili několik rozhlasových nahrávek. Získali Zlatou a Stříbrnou medaili na jazzových festivalech v Mladé Boleslavi a titul Evropská třída na Československém amatérském jazzovém festivalu v Kroměříži 1975. Měli již dvě televizní vystoupení a pravidelně hrají v pražské Redutě a v Malostranské besedě. Lze tedy ještě dodat, že nic z toho, co se událo na historické cestě jazzu, nebylo převrstveno dalším vývojem natolik, aby tyto dobové hodnoty nemohly být dále rozvíjeny. Jazz Fiddlers to dokazují na každém kroku své zajímavé umělecké dráhy
Stanislav Titzl