Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 2026 vydanému Supraphonem v roce 1976 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Dva klavírní cykly ROBERTA SCHUMANNA (1810-1856) na naší desce patří k nejvýraznějším uměleckým projevům tohoto významného představitele evropského hudebního romantismu. Schumann - sám vynikající pianista, který z počátku pomýšlel na dráhu klavírního virtuosa - se ve svém prvém tvůrčím období věnoval výlučně skladbám pro klavír a díky svému ohromujícímu nadání vytvořil hned prvním rozmachem celou řadu překvapivě vyspělých a dikčně originálních skladeb, které znamenají skutečný historický přínos trvalé hodnoty. Klavírní cyklus Karneval, op. 9 je z nich umělecky i myšlenkově nejzávažnější, a stojí proto stále v popředí pozornosti světových pianistů...I když Robert Schumann napsal později ještě mnoho pozoruhodných skladeb, zůstal Karneval jeho dílem nejosobitějším a nejoriginálnějším. Jeho romantický obsah s neustálým kolísáním mezi humorem a snovými fantastickými představami i promyšlené skloubení řady krátkých skladeb do cyklu, který při poslechu působí přesto jako jednotný myšlenkový a hudební celek, i významné obohacení výrazových prostředků hudby po stránce melodické, rytmické i harmonické činí z tohoto díla prvořadý umělecký výtvor, a to nejen v rámci Schumannova životního díla, ale i v kontextu celé romantické hudební tvorby. Na rozdíl od Karnevalu jsou Lesní scény, op. 82 dílem již zralého umělce uznávaného a oceňovaného celým hudebním světem....Devět skladeb cyklu nese v záhlaví názvy upřesňující jejich mimohudební obsah. Schumann sám byl přesvědčen, že hudba může a musí mluvit sama dostatečně jasnou řečí, aby dokázala předat posluchači poselství skladatelovy duše a že pojmenování je jen podružnou věcí. Sám také podle vlastních dával názvy až dodatečně již hotovým dílům. V Lesních scénách se mu skutečně podařilo dosáhnout takové intonační pregnantnosti, že pojmenování skladeb nemá jinou funkci než orientovat posluchače do příslušné významové sféry, kde je již sama hudba nedostižnou tlumočnicí jemných náladových a výrazových odstínů. Je to čistá poezie napsaná s jedinečným smyslem pro vystižení duševních stavů člověka obklopených obklopeného šerosvitem lesa, který svými tajemnými stíny a zvuky vyvolává nejrůznější asociace od upřímného tichého obdivu ke kráse přírody a k jejím něžným výtvorům až k výrazu lovecké vášně a vzrušení, či nelíčeného děsu z místa poznamenaného zločinem. Nejskvělejším dokladem Schumannova génia je však skladba nazvaná Pták prorok, která se právem stala slavnou. Jímavě teskný zpěv ptáka dává tušit, že jde o proroctví neblahé, jakoby skladateli vedla pero již předtucha jeho tragického osudu...
Jaroslav Holeček