Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 1949 vydanému Supraphonem v roce 1976 a nyní vycházejímu poprvé digitálně:
Kontrabas, jako nejhlubší smyčcový nástroj, má nesmírnou důležitost především v orchestrální instrumentaci. Jeho jadrná zvučnost, fortissimová a sametová barva v pianu, vynikající zvláště ve větším obsazení, lahodný zvuk vláčných pizzikát, jsou velké přednosti., které jej činí nepostradatelným. Z počátku byl užíván velmi spoře, a to ke hře basových prodlev; barokní polyfonie mu svěřuje již samostatnou melodickou linku a klasicismus na kontrabas klade stejné nároky jako na violoncello, s nímž bývá kontrabas instrumentován nejčastěji v paralelních oktávách. V romantismu oktávové zdvojování postupně vymizelo a kontrabasový part se zcela osamostatnil, ba často se dělí ve vícehlasé divizi, v určitých případech v celé akordy. V impresionismu a moderní hudbě pak navíc došlo k častému využívání i nebasových tónů tohoto nástroje, jimiž se dociluje zvláštní nasální barva. V hudbě komorní nebyl kontrabas dosud plně využit v ansámblových žánrech (i když jsou známy výjimky - Beethoven, Schubert, Forster, Řídký, Jirák, Hába, Reiner ad.), poměrně brzo, a to v době, kdy dokonce neexistovala pedagogická základna hry na kontrabas, se objevují první sólisté, kteří byli převážně současně skladatelé a jejichž reprezentativní vzorek přináší tento kontrabasový recitál Františka Pošty ve spolupráci s violistou Jaroslavem Horákem a klavíristou Janem Panenkou.
Miloš Pokora