Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 2180 vydanému v Supraphonu v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Septuor, op. 20 Ludwiga van Beethovena je dílo skladatelova třicátého roku; vzniklé souběžně s jeho první symfonií a stojící tak jakoby na úpatí velkého masivu autorovy symfonické tvorby, zdá se svou skvělou stavbou, živelnou invencí, monumentální časovou rozlohou předjímat už mnohé z jejích základních charakteristických rysů...Rok 1799-1800 je pak kromě Septuoru a 1. symfonie ještě rokem Stvoření Prométheových a Patetické sonáty; je osmým rokem Beethovenova vídeňského pobytu a čtvrtým rokem jeho zápasu s příznaky hluchoty....Septuor, op. 20 je skladba interpretačně náročná nejen pro jednotlivce, ale i jako technický problém sesazení ansámblu. Pro původní obsazení - housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, fagot a lesní roh - musejí se sejít špičkoví hráči různých nástrojových skupin, mezi nimiž nebývají tak časté kontakty. Jako v mnohých jiných dílech, i zde dal Beethoven najevo suverenitu myšlenky nad možnostmi technického provedení. Protože se hudebníci nechtěli vzdát hraní díla tak krásného, vedl rozpor mezi jeho oblibou a obtížností k různým úpravám.
Autorem přepisu díla pro dechový ansámbl je český skladatel JIŘÍ DRUŽECKÝ. Jeho pozoruhodná úprava pro tolik dobově oblíbenou dechovou "Harmonie-Musik" byla vydána ve Vídni...v r. 1886.
Doba vydání svědčí o tom, že úprava byla pravděpodobně Beethovenem autorizována...Družeckého úprava je na dobově omezené nástrojové možnosti neobyčejně zdařilá; její dokončení a zdokonalení Ant. Myslíkem činí z ní jednu z nejlepších dechových instrumentací Beethovena - dokonce lze říci, že zvukovým odlišením od původní verze získává Beethovenovo dílo jakoby novou dimenzi, podobně jako je tomu při tvůrčím překladu básnického díla.
Olga Zuckerová