Z komentáře k původnímu LP albu 1 14 1495 vydanému Supraphonem v roce 1974 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V září dvaasedmdesátého roku se objevilo ve studiu Supraphonu v Dejvicích patnáct mužů dechové hudby Antonína Votavy. Když odcházeli, byl už nejen pozdní večer, ale bylo natočeno i patnáct snímků pro novou desku Pozdrav z Prahy. Při shovívavém dělení je to po jednom snímku na muže. Dirigent se nepočítá, protože má jiné starosti. Ne snad, že by Antonín Votava nechtěl vzít nějaký nástroj do ruky, umí hrát na housle a na klarinet, a v orchestru FOK stojí u bicích nástrojů, to je jeho profese. Ale především řídí "čisťounkou" dechovku se vším, co k ní patří. Ví, jak to udělat, aby jeho dechovka byla zvukově zajímavá. Není to jednoduché; dobrých dechovek je totiž hodně a ani dobrých dirigentů není málo. Ke kvalitě dechové hudby nestačí jen profesionálně dokonalý hráčský soubor. Myslím si, že právě má své hudbě něco vdechnout. Nevím přesně co, ale je to nejspíš vtip a rozmar, břink a švih, který dobrá dechovka musí mít. Nemohu si dovolit srovnání, ale slyšel jsem už dechovky složené z opravdových mistrů na jednotlivé nástroje, a přece to ještě nebyly dechovky...naše dechové orchestry, i kdyby měly zcela týž repertoár, se vždy něčím liší a každý je jiný. Ale vraťme se k Antonínu Votavovi a k jeho kapele. Začal s dechovkou v roce 1965, pochopitelně nesměle, ale už za rok si jeho soubor zahrál v rozhlase, protože hrál "nějak jinak". Našel prostě v přemíře dechových barev svůj odstín a zalíbil se...
Josef Cincíbus