Komentář k původnímu LP albu 81 0745-1 031 "Juraj Filas/Otomar Kvěch Symfonie pro komorní orchestr" vydanému v Pantonu v roce 1987 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
JURAJ FILAS (nar. 1955), přední reprezentant neoromantické vlny v soudobé české hudbě, má za sebou již dvě úspěšné a často hrané symfonie (Symfonie č. 1 "Le feste amorose) a Symfonie č. 2 "Vampa"). Těmto skladbám je vlastní emocionalita výrazu, která se v nich často spojuje s mimohudebními tematickými inspiracemi. Další skladba tohoto žánru ve Filasově tvorbě, KOMORNÍ SYMFONIE č. 2 z roku 1985, je však v tomto ohledu něčím jiným a programní kontexty, které byly v předchozích dvou dílech tak výrazné, jsou zde záměrně potlačeny. Jakoby zde došlo k určitému zobecnění a průběh symfonie je určován ryze hudebními zákonitostmi. Je v ní především kladen důraz na melodickou a rytmickou invenci, formální stránku i tektonickou výstavbu celku. Dosavadní vrchol Filasovy orchestrální tvorby je dramaticky sevřená skladba, mezi jejíž dominantní rysy patří autorův smysl pro kresbu melodické linky a vyhraněná, hustá, ale přitom čistá a do detailu vybroušená instrumentace. OTOMAR KVĚCH (nar. 1950) napsal svoji SYMFONII D DUR v roce 1984. Zatímco v předcházející první Symfonii Es dur autor projevil rysy určitého skepticismu ve vztahu ke světu a společnosti, obsahem Symfonie D dur je hledání subjektivního východiska ze vztahu mezi jedincem a společností. Svébytně je tento spor řešen až v duchu estetiky romantických ideálů, jejíž odraz najdeme i v hudební stránce symfonie, zvláště v první větě ("nekonečná" kantiléna mahlerovského typu má charakter reminiscence na doménu romantických motivů - milostný cit a lásku). Rysy karikatury a ironie obsahuje druhá věta, která vlastně zastupuje scherzo. Konečně finální věta chce dát náznak řešení. Je vystavěna v energickém allegrovém tahu a v závěru se připomene úvodní téma celé symfonie, které však zde již ztratilo svoji ostrost a skutečným vrcholem je téma jiné, které bylo původně vedlejším tématem první věty. V Symfonii D dur se setkáváme s vyhraněným a zároveň syntetizujícím autorským rukopisem, který je výraznou kvalitou soudobé české hudby.
Oleg Podgorný